Voltaire Network

Hitler a „liberální elity“

| Moskva (Rusko)
+
JPEG - 17.1 kb
Hjalmar Schacht (vlevo), ministr financí Hitlera, se svým přítelem Montagu Normana, guvernér Bank of England 1920-1944.

Do inscenace „nového ozbrojeného střetu globálních rozměrů“ se – s oporou v institucích typu Federálního rezervního systému či Bank of England – „pustila hned po skončení První světové války“. „Hrot mířil proti SSSR.“

Zlověstnou mozaiku zakládaly už „Dawesův a Youngův plány, založení Banky pro mezinárodní vypořádání, oznámení Německa, že přestane hradit reparace na základě versaillské mírové dohody a mlčenlivý souhlas s ním ze strany bývalých spojenců Ruska“. A tím spíš „masívní příliv zahraničních investic do ekonomiky ´Třetí říše´, militarizace německého hospodářství v rozporu s pařížskými mírovými dohodami“.

„Klíčovými postavami zákulisní operace těch, komu anglo-americké peníze říkaly pane, byli rodiny Rockefellerů a Morganů, Montagu Norman (ředitel Bank of England) a Hjalmar Schacht (ředitel Říšské banky a ministr ekonomiky ´Třetí říše´). Strategickým záměrem Rockefellerů a Morganů bylo ekonomicky si podrobit Evropu a s pomocí Německa, napumpovaného zahraničními úvěry a investicemi, zasadit zdrcující úder sovětskému Rusku, vrátit je do lůna kapitalistického systému jako kolonii.“

Stěžejním prostředníkem mezi „americkým finančním kapitálem a politickými i podnikatelskými kruhy Německa byl Montagu Norman (1871 – 1950)“. „Hjalmaru Schachtovi připadla role organizátora válečné ekonomiky fašistického Německa. Funkce těch, kdo zákulisní operaci majitelů peněz kryli, plnili politikové typu Franklina Roosevelta, Nevilla Chamberlaina i Winstona Churchilla.“ A v Německu – vedle Hjalmara Schachta – Hitler sám.

„Dawesův plán, přijatý na popud anglo-amerických bankéřů, předpokládal zmírnění německého reparačního břemene (což krajně bolestně přijala Francie, inkasující více než polovinu reparací) a finanční pomoc Německu ze strany Británie a USA formou úvěrů, určených jakoby na obnovu ekonomiky a následnou obnovu úhrady reparací v plném objemu. V letech 1924 – 1929 Německo obdrželo z USA 2,5 mld. a z Británie 1,5 miliardy dolarů. V dnešním kursu se to rovná zhruba astronomické sumě tisíce miliard dolarů.“

Hjalmar Schacht – spoluautor a člen řídícího grémia plánu – si to náramně pochvaloval: „Německo získalo za 5 let tolik zahraničních úvěrů, kolik Amerika za 40 let, předcházejících První světové válce.“ Německo, které zdevastovala, díky nim „už v roce 1929 zaujalo druhé místo na světě co do objemu průmyslové produkce, v němž předstihlo Anglii“.

Příliv investic a úvěrů do Německa pokračoval i ve 30. letech. „V souladu s Youngovým plánem byla v roce 1930 ve švýcarské Basileji vytvořena Banka pro mezinárodní vypořádání (BIS). Oficiálním posláním BIS bylo realizovat úhradu německých reparací ve prospěch vítězných zemí. Fakticky ovšem peníze proudily BIS opačným směrem – z USA a Anglie do Německa. Velká část německých strategicky významných korporací patřila na prahu 30. let americkému kapitálu anebo byla pod jeho částečnou kontrolou. Určitou část kapitálu vlastnili angličtí investoři. Tak třeba německý průmysl zpracování ropy a výroby syntetického benzínu z uhlí byl majetkem americké korporace ´Standard Oil´ (Rockefelleři). Jádrem německého chemického průmyslu byla společnost ´I. G. Frabenindustrie´, převedená pod kontrolu bankovního domu Morganů. 40 % telefonní sítě a 30 % akcií firmy ´Focke-Wulf´, produkující leteckou techniku, patřilo americké korporaci ITT. Jádrem německého radio- a elektrotechnického průmyslu byly koncerny ´AEG´, ´Siemens´ a ´Osram´; přešly pod kontrolu americké společnosti ´General Electric´. Jak ´ITT´, tak ´General Electric´ byly součástí Morganova finančního impéria. A konečně i 100 % akcií koncernu ´Volskwagen´ bylo pod kontrolou americké automobilky ´Ford´.“

Už k „momentu, kdy se Hitler chopil moci, tak byla pod plnou kontrolou amerického finančního kapitálu všechna strategicky důležitá odvětví německého průmyslu - zpracování ropy i výroby syntetických pohonných hmot, chemický, automobilový a elektrotechnický průmysl i radiofonie a také značná část strojírenství (celkem 278 firem a koncernů). Pod kontrolu amerického kapitálu se dostaly i vedoucí německé banky - ´Deutsche Bank´, ´Dresdner Bank´ i řada jiných.“

Než se „Hitler 30. ledna 1933 stal říšským kancléřem, prošla jeho kandidatura pedantickým screeningem amerických bankéřů. Předseda Říšské banky H. Schacht se na podzim roku 1930 vydal za oceán, aby tam se svými americkými kolegy probral detaily plánu, jak Hitlera přivést k moci. Jen co jak Hitlerova kandidatura, tak plán jeho politické katapultáže dostaly na tajné poradě bankéřů v USA definitivní zelenou, vrátil se Schacht do Německa. Po celý rok 1932 tu pracoval na podpoře Hitlerovi ze strany německých bankéřů a průmyslníků. A také jí dosáhl. V polovině listopadu 1932 zaslalo 17 největších bankéřů a průmyslníků prezidentu Hindenburgovi dopis, požadující Hitlerovo jmenování říšským kancléřem. Poslední pracovní schůzka německých finančníků, která mu předcházela, proběhla 4. ledna 1933 ve vile známého německého bankéře Schrödera poblíž Kolína nad Rýnem.“

„Jen co národní socialisté převzali moc, finančně-úvěrové a obchodně-ekonomické vztahy Německa s anglosaským světem nabyly kvalitativně nové úrovně. Hitler činí neprodleně halasné prohlášení, že reparace platit nebude. Nad tím, zda budou Anglie a Francie s to splácet úvěry, které jim USA poskytly ještě za První světové války, to přirozeně vzneslo otazník, za oceánem však Hitlerovo prohlášení žádné výhrady nevyvolalo. V květnu 1933 cestuje H. Schacht do USA znovu. Schází se s prezidentem F. Rooseveltem i největšími bankéři a podepisuje dohodou o amerických úvěrech ve výši 1 miliardy dolarů. V červnu téhož roku cestuje do Londýna a jedná tu s M. Normanem. Všechno běží jako v pohádce: Anglie kontrahuje ´Třetí říši´ úvěr ve výši 2 miliard dolarů a nic přitom nenamítá ani proti tomu, že splátky úroků a jistiny z půjček, ježe Německu poskytla už dřív, budou pozastaveny.“

Příčinu tak dramatického obratu od versaillského diktátu, starého jen pár let, spatřuje řada historiků v jiném zvratu: „SSSR završil v roce 1932 první pětiletku. Ekonomické pozice sovětské velmoci posílila měrou, jež Západ zaskočila. Provoz zahájilo několik tisíc podniků, hlavně v těžkém průmyslu. Závislost SSSR na dovozu strojů a zařízení tak dramaticky poklesla jen během pár let. Šance, že se Sovětský svaz podaří zardousit ekonomicky, se v podstatě rozplynula. Sázka tak padla na válku. Bezuzdná militarizace Německa dostala zelenou.“

Roosevelt nastoupil do Bílého domu téměř souběžně se změnou v říšském kancléřství. Vynesla ho tam „podpora týchž amerických bankéřů, kteří na podzim 1931 podpořili Hitlera. Novopečený prezident tak štědrá úvěrová gesta ve prospěch nové režimu v Berlíně nemohl nepodpořit.“ Projektanty jeho ´Nového údělu´ byly vesměs tytéž mozky, inscenující jménem americké finanční oligarchie i sponzoring „Třetí říše“.

„Nový úděl“ však ztratil dech už za pár let. „V roce 1937 se Amerika propadla do krize znovu. Roku 1939 činilo vytížení průmyslových kapacit USA 33 % (v apogeu krize let 1929 – 1933 to bylo 19 %). Takto to viděl i blízký Rooseveltův poradce P. Tagwell: ´V roce 1939 už vláda na žádný úspěch neměla. Rozprostíralo se před ní moře volné až do dne, kdy Hitler vtrhnul do Polska. Rozehnat tu mlhu už bylo jen v silách mocných vichrů války. Cokoli jiného v Rooseveltově moci už žádný výsledek přinést nebylo s to.“

Teď „mohla americký kapitalismus spasit už jen světová válka. Ti, komu peníze říkaly pane, na Hitlera nasadili všechny páky, aby už s velkou válkou na Východě neotálel.“

Bance pro mezinárodní vypořádání (BIS), aktivní už v jejích přípravách, připadla neuralgická role i poté, co vypukla. Byla „evropským předmostím amerického kapitálu“. „Spojovacím článkem anglosaského a německého kapitálu.“ „Svérázným off-shorem kosmopolitního kapitálu, jistícím ho před politickými vichry všeho druhu, válkami i sankcemi.“ Ačkoli vznikla jako „veřejná komerční banka, mezinárodní smlouva, podepsaná roku 1930 v Haagu, jí garantovala imunitu vůči vládním intervencím a dokonce i zdanění, v míru i za války.“ V jejím vedení zasedali - spolu s představiteli amerického Fedu a Bank of England - i Hjalmar Schacht, Walter Funk (jenž Schachta později vystřídal v čele „Říšské banky“) a Emil Puhl.

Zakládajícími členy BIS – a signatáři jejího konstitutivního dokumentu - byly centrální banky Británie, Francie, Itálie, Německa, Belgie i řada privátních bankovních domů. Výlučně jimi bylo zastoupeno Japonsko. V letech 1931 – 1932 se však k BIS připojily centrálních bank 19 dalších evropských zemí. V předvečer i po celou dobu Druhé světové války se v čele BIS střídali občané USA. Nominovala je dynastie Morganů.

BIS „vypořádávala mezinárodní transakce nacistického režimu i se zeměmi, s nimiž bylo Německo ve válce“. „Newyorský Fed ji coby svou korespondenční banku uváděl ve všech oficiálních dokumentech i po celou dobu po Pearl Harboru.“ „Na frontách umírali vojáci, v Basileji se však na vedení BIS scházeli bankéři z Německa, Japonska, Itálie, Belgie, Anglie a USA. Tady, ve švýcarském bankovním ´off-shoru´, táhli za jeden provaz s plným nasazením činitelé zemí, jež spolu byly ve válce.“

Právě sem se přitom „sbíhalo i zlato, nakradené Německem v různých zemích Evropy“. Počínaje už Rakouskem po anšlusu v březnu 1938 a Československem rok nato. Následovalo je „zlato, které nacistický reich hromadil z koncentračních táborů i různých razií, okrádajících civilní populaci okupovaných zemí“. „´Nacistické zlato´ všech proveniencí se napřed obvykle zpracovávalo do standardních slitků a odesílalo do BIS, jiných švýcarských bank i za hranice Evropy.“ „Zlato za 378 miliónů tehdejších dolarů nacisté do úschovy v Bance pro mezinárodní vypořádání expedovali dokonce i po Pearl Harboru, tedy vstupu USA do války.“

V případě československého zlata, připomíná Katasonov, to mělo zvlášť ostudný průběh. Když Hitler okupoval Prahu, bylo už totiž v úschově u BIS, která je navíc stačila předisponovat do Bank of England. Ta přesto – pouhé tři měsíce před vypuknutím války – s československým zlatem „naložila podle směrnic ´Říšské banky´“. I dřív jen tušené detaily obnažila naplno dokumentace, odtajněná Bank of England v roce 2012.

„Na mezinárodní konferenci v Bretton-Woods (USA) v roce 1944, posuzující plány budoucího mezinárodního finančního uspořádání, vyvstala nečekaně i otázka neblahé role BIS za světové války a její činnosti ve prospěch fašistického Německa. Abstrahuje od mnohých detailů, jen poznamenám, že konferenci se až po velkém úsilí podařilo přijmout rezoluci o zrušení BIS (řada amerických delegátů a pozorovatelů se jejímu schválení pokoušela zabránit). Ti, komu peníze říkají pane, však verdikt konference ignorovali. Všechny kompromitující informace, týkající se činnosti BIS za války, byly převedeny do režimu utajení. I to napomáhá dnešní falzifikaci dějin Druhé světové války.“

„Úplně závěrem pár slov o finančníku Hjalmaru Schachtovi (1877 – 1970).“ Byl jak „klíčovou postavou, řídící ekonomickou mašinérii ´Třetí říše´“, tak „mimořádným a zplnomocněným velvyslancem anglo-amerického kapitálu v Německu“. V „roce 1945 byl pohnán před Mezinárodní válečný tribunál v Norimberku, 1. října 1946 však obvinění zbaven.“ A tak „nejenže se ani neurousal“, ale dokonce i „vrátil, jakoby se nechumelilo, do německé bankovní sféry“. „V Düsseldorfu si založil bankovní dům Schacht GmbH a postavil se mu do čela.“

Okrajová banalita je to jen zdánlivě. Červenou nit, o níž je řeč, totiž indikuje i Schachtův poválečný osud. „Ti, komu říkají peníze pane v anglo-americkém světě“ – a „jejich zmocněnci v Německu“ – „Druhou světovou válku připravovali“ a „zčásti měli prsty i v její závěrce“.

Dnes to vše dospělo ještě dál: „Ti, komu říkají peníze pane, nechtějí přepsat jen dějiny Druhé světové války.“ Teď už „by rádi zvrátili i její výsledky.“

Zdroj
Strategic Culture Foundation (Rusko)
Stripkyzesveta (Česko)
Stripkyzesveta

Článek pod licencí Creative Commons

Článek na Voltaire Network může být volně uveřejňován za předpokladu, že je uveden zdroj, je respektována jeho celistvost a není používán pro komerční účely (licence CC BY-NC-ND).

Podpořte Voltaire Network

Navštěvujete tuto stránku, neboť hledáte kvalitní analýzy, které vám umožňují vytvořit si vlastní chápání dnešního světa. Abychom mohli pokračovat v naší práci, potřebujeme Vaši podporu.
Pomozte nám zasláním příspěvku.

Jak se zúčastnit ve Voltaire Network ?

Členové našeho týmu jsou dobrovolníci.
Překladatelé s profesionální úrovní překladu do mateřského jazyka : můžete nám pomoct překladem našich článků.

Těsně před „latinským jarem“?
Těsně před „latinským jarem“?
napsal(a) Thierry Meyssan, Voltaire Network
 
Nový mediální světový pořádek
Nový mediální světový pořádek
napsal(a) Thierry Meyssan, Voltaire Network
 
Systém Clintonové na diskreditaci Trumpa
Systém Clintonové na diskreditaci Trumpa
napsal(a) Thierry Meyssan, Voltaire Network
 
Doznání zločince Kerryho
Doznání zločince Kerryho
napsal(a) Thierry Meyssan, Voltaire Network
 
Osvobození Idlibu po východním Aleppu
Osvobození Idlibu po východním Aleppu
napsal(a) Thierry Meyssan, Voltaire Network
 
USA hodlají zřídit novou vojenskou základnu v Peru
JIŽNÍ AMERIKA V OHROŽENÍ
USA hodlají zřídit novou vojenskou základnu v Peru
napsal(a) Ariel Noyola Rodríguez, Voltaire Network
 
Může Trump uspět?
Může Trump uspět?
napsal(a) Thierry Meyssan, Voltaire Network