Kurdové jsou integrální součástí syrské společnosti. Tato socha kurdského generála Saladina Velikého je u vstupu do Starého města v Damašku. Dobyl Damašel v roce 1174 a založil dynastii Ayyoubidů.

Přemístění jednotek a letní bitvy v severní Sýrii se mohou zdát některým pozorovatelům jako nesouvisející, avšak každá přítomná jednotka si nadále jde houževnatě za svými cíli.

Zatímco všichni protagonisté prohlásili, že bojují proti Daeshi, islámský emirát se přemístil, ale pouze se stáhl do pouště. Skutečným cílem těchto událostí je eventuální vytvoření Kurdistánu na úkor arabských a křesťanských obyvatel [1].

Zde je analýza válečných cílů hlavních zúčastněných sil – ale napřed poznamenejme, že Sýrie je suverénním státem a že nikdo ze zde uvedených protagonistů neměl jakékoli právo ji amputovat, aby vytvořil novou entitu.

Devět odpovědí na kurdskou otázku, z nichž sedm je ilegálních

1 – Daesh by nezpochybňoval vytvoření Kurdistánu, pokud by nebyl situován na východ od Eufratu

Islámský emirát – vytvořený Johnem Negroponte, potom generálem Davidem Petraeusem v Iráku – je stále pod jeho kontrolou. Pověřuje Turecko velením tohoto spolku Muslimského bratrstva, Naqshbandíů a sunnitských kmenů syrsko – irácké pouště.

Takže, když turecká armáda převzala Jarablus od Daeshe, džihádisté se stáhli bez boje v poslušnosti svému tureckému mentoru.

Po bitvě u Aïn al-Arab (Kobane) Daesh akceptoval princip Kurdistánu, ne však na východ od Eufratu.

2 – Spojené státy jsou nyní nakloněny vytvoření Kurdistánu v Sýrii

Během první světové války US prezident Woodrow Wilson specifikoval mezi svými cíli vytvoření Arménie, Izraele a Kurdistánu. Na konci konfliktu vyslal komisi King – Crane, aby ohodnotila situaci. Jejich zpráva byla následkující:

Kurdové požadují velmi rozsáhlé území na základě své přítomnosti, ale protože jsou úzce prolnuti s Armény, Turky a dalšími, a rozděleni mezi sebou (šíité a sunnité) v Qizilbashi [2], zdá se, že bude vhodnější je omezit do přirozené geografické zóny situované mezi arménským návrhem na severu a Mezopotámií na jihu, s přikopem mezi Eufratem a Tigridem jakožto jejím západním limitem a perskou hranicí jakožto východním limitem (…) Protože Turci a Arménci nejsou početní, bylo by možné přemístit mnohé z nich z této zóny dobrovolnou výměnou populace a tím obdržet provincii o přibližně jednom a půl miliónu obyvatel, z nichž téměř všichni by byli Kurdové. Bezpečnost Chaldejců, Nestoriánů a syrských křesťanů, kteří žijí v regionu, by musela být zaručena“.

Komise King – Crane navštívila region bezprostředně po masakru křesťanů, který trval od roku 1894 do roku 1923, spáchaném nejprve Osmanskou říší, potom mladými Turky za asistence německé druhé říše a Weimarské republiky [3]. Komise byla velmi rezervovaná co se týče možnosti usazení Arménců v kurdském státu, neboť Turci používali kurdské bojovníky, aby masakrovali křesťany. Od listopadu 2015 se Kurdové a YPD pokoušeli násilně pokurdštitasyrské křesťany ze severu Sýrie, čímž znovuotevřeli tuto starou ránu [4].

Ať už je tomu jakkoli, Kurdistán byl vytvořen na papíru konferencí v Sēvres (1920). Ale tváří v tvář turecké revoltě vedené Mustafou Kemalem to nikdy nebylo uvedeno do praxe a Spojené státy se vzdaly této myšlenky s lausannskou smlouvou (1923).

Na této mapě, zapůjčené od místa Les Clés du Moyen–Orient (Klíče Středního východu) můžeme vidět, že prezident Wilson plánoval vytvoření svého Kurdistánu na území toho, co je dnes Tureckem a malou částí současného iráckého Kurdistánu. Současný syrský stát se tímto projektem vůbec neznepokojuje.

Během turecké občanské války Hafeez el – Assadova Sýrie poskytla podporu PKK na základě návrhů prezidenta Wilsona. Nabídla politický azyl veliteli PKK Abdulláhu Öcalanovi, jenž poskytl svůj písemný závazek, že nikdy nebude požadovat syrské území. Zatímco podle cenzu z roku 1962 bylo v Sýrii pouze 162,000 Kurdů, milión tureckých Kurdů zde hledalo útočiště a také dostalo politický azyl. Dnes je jich 2 milióny a dostali syrské občanství v roce 2011. Na počátku války bojovali na obranu Sýrie proti islamistickým žoldnéřům se zbraněmi a platy dodávanými Damaškem.

Spojené státy si to potom rozmyslely a slíbily různým kurdským šéfům v Iráku, Sýrii a Turecku, že pro ně vykrojí stát v Sýrii, jestliže se obrátí proti Damašku. Někteří z nich tuto nabídku přijali.

Na počátku roku 2014, když skupina Davida Petraeuse plánovala rozvoj Daeshe a jeho invazi do al – Anbaru (Irák), povolila kurdské regionální vládě Iráku, aby dobyla ropná pole v Kirkuku. Toto bylo uskutečněno bez vznesení sebemenšího mezinárodního protestu, neboť veřejnému mínění byly ukazovány pouze zločiny spáchané Daeshem.

3 – Rusko podporuje práva kurdské menšiny

Za prvé, Rusko podporovalo projekt pro autonomní kurdské území v Sýrii podle modelu svých vlastních autonomních republik. YPG reprezentace byla otevřena v Moskvě minulý únor. Konfrontováno s rozhořčenými reakcemi Syřanů si však uvědomilo, že situace v Sýrii je odlišná od té v jejich vlastní zemi. Syrské menšiny jsou propojeny takovým způsobem, že neexistuje region, kde by byly ve většině. Po tisíciletí byla obrana země organizována ze směsi populací tak, aby všude menšina napojená na potencionálního vetřelce byla schopná ochránit zbytek populace. Syrský stát tudíž nezaručuje práva menšin tím, že by jim delegoval správu rozdílných regionů, ale organizováním institucí a správy sekulárním způsobem jak na náboženské, tak na etnické úrovni.

Dnes tedy Rusko pohlíží na kurdskou otázku v jiném světle. Angažovalo se na obranu práv menšin obecně a této obzvláště, ale požaduje po nich, aby si vybrali – buď pro nebo proti islamistům. V současné době vskutku Kurdové všeho druhu bojují proti islamistům, ne proto, že jsou islamisté, ale proto, aby si vzali zpět území pod džihádistickou kontrolou a okupovali je pro změnu sami pro sebe a pro svůj vlastní zisk. Rusko tudíž požadovalo, aby specifikovalo, koho jsou spojenci – Washingtonu nebo Moskvy.

4 – Turecko chce vytvoření Kurdistánu v Sýrii spravovaného klanem Barzani

Ankara odmítá akceptovat možnost, že by syrský Kurdistán mohl sloužit jako zadní operační základna pro PKK a rozšířit svůj vliv na úkor Turecka. Ankara udržuje výtečné vztahy s kurdskou regionání vládou Iráku a nemá důvod odporovat vytvoření syrského Kurdistánu. To je důvodem, proč prezident Recep Tayyip Erdogan uzavřel tajnou dohodu s jedním ze dvou společných prezidentů syrské YPG se záměrem podporovat tento stát. Jejich dohoda se však nepostavila proti represi tureckých Kurdů tím samým prezidentem Erdoganem poté, co si dobře vedli regionálních volbách v červnu roku 2015 [5].

Turecké ultrapravicové křídlo, ať už ztělesněné MHP a Šedými vlky nebo Milli Gőrüșem prezidenta Erdogana, vyznává rasovou ideologii. Podle těchto stran a milice Turecko musí být islámské a založené na turecko – mongolské rase, což implikuje vyhoštění křesťanů a Kurdů. Tento názor není sdílen opozicí, takže velký počet Kurdů je skvěle integrován.

Když se zakladatel Šedých vlků Alparslan Türkeș stal viceprezidentem a veřejně připomněl možnou likvidaci Kurdů podle modelu masakru křesťanů během genocidy Arménců a pontských Řeků, Abdullah Öcalan vytvořil PKK. Obdržel politický azyl v Damašku až do roku 1998, kdy Ankara hrozila rozdrtit svého souseda, pokud by jej nadále skrýval. Hafeez el – Assad požádal Öcalana, aby si našel jinou zemi, která by mu mohla poskytnout azyl. Nakonec byl unesen Mossadem v Keni s pomocí Kurdů z PDK a uvězěn v Turecku.

5 – Írán je proti vytvoření Kurdistánu

Přibližně 4,5 miliónů Kurdů jsou Íránci. Disponují územím, v němž představují většinu. Ačkoli mají právní rovnost, jejich region je stále objektem diskriminace a je méně rozvinutý než regiony obývané Peršany.

Islámská republika velice lpí na nedotknutelnosti svých hranic, obzvláště proto, že vytvoření nového státu by mohlo podnítit separatismus v ostatních menšinách, jako např. Balúčích.

Nakonec, Írán je spojencem Sýrie a neakceptoval by, aby byl Kurdistán vytvořen na úkor Sýrie.

6 – Kurdská regionální vláda Iráku je příznivě nakloněna vytvoření Velkého Kurdistánu překlenujícího Irák a Sýrii

Kurdská regionální vláda Iráku se má na pozoru před Kurdy v Sýrii. Skutečně, tyto dvě populační skupiny nemluví stejným jazykem (goránsky a kurmánsky) a mají konfliktní historii datující se od doby studené války. Iráčtí Kurdové filtrují vstup na své území pro syrské Kurdy a zakazují vstup těm, které podezřívají, že jsou stále napojeni na tureckou PKK.

Prezident Massoud Barzani se dostal k moci v roce 2012 a zablokoval volby. Založil zkorumpovaný autoritářský režim a neváhal dát své oponenty zavraždit. Rozšířil svoje územní teritorium o 40 procent s pomocí Daeshe a připojil ropná pole u Kirkuku, potom tuto ropu ukradenou Daeshem transportoval pomocí svého ropovodu. Dobytí vyznačené zóny na mapě níže umožňuje geografickou kontinuitu mezi jeho regionem a případným Kurdistánem na severu Sýrie.

Poté, co podporoval Daesh během bitvy u Ain al – Arab (Kobane), kurdská regionální vláda Iráku na žádost Washingtonu oslovila YPG a nabídla svoji symbolickou pomoc. „Prezident“ Massoud Barzani pravidelně oznamuje, že jeho region se chystá vyhlásit nezávislost a potom počítá s připojením části Sýrie. Je však pevně proti vytvoření Kurdistánu s vládou Saleha Muslima.

7 – Izrael je příznivě nakloněn vytvoření Velkého Kurdistánu v Iráku a v Sýrii, ne však v Turecku

Aby zaručil svoji bezpečnost, Izrael nejprve usiloval o vytvoření demilitarizované zóny na svojí hranici, na úkor svých sousedů – egyptského Sinaje a jihu Libanonu. S rozvojem raketové technologie však opustil tuto strategii a evakuoval jak Sinaj, tak jižní Libanon. Od roku 1982 vyvinul strategii sestávající z řízení z pozadí třech velkých mocností regionu – Egypta, Sýrie a Iráku. Aby si tuto kontrolu udržel, prosazoval vytvoření nezávislého státu, jižního Súdánu a dnes prosazuje vytvoření Velkého Kurdistánu překlenujícího Sýrii a Irák.

Od doby studené války Izrael udržuje velmi úzké vztahy s klanem Barzani, který je v současné době u moci v iráckém Kurdistánu.

8 – Francie je příznivě nakloněna rozřešení kurdského problému bez zapletení tureckého teritoria

V roce 2011 francouzští a turečtí ministři zahraničních vztahů Allain Juppé a Ahmet Davutoglu podepsali dohodu, která plánovala podporu Turecka ve válkách mezi Libyí a Sýrií (které ještě nezačaly) výměnou za francouzskou podporu členství Turecka v Evropské unii a vyřešení kurdské otázky na úkor sousedů Turecka. Jinými slovy, Francie souhlasila s vytvořením nezávislého státu, ať už v Sýrii, Iráku nebo jinde překlenutím těchto dvou zemí, aby byla schopna vyloučit členy PKK. Tato dohoda, která plánuje zločiny proti lidskosti, samozřejmě zůstala utajena a nebyla ratifikována jejich respektivními parlamenty.

31.října 2014 prezident Francois Hollande přijal Recepa Tayyipa Erdogana v Elysée. Jeden ze dvou společných prezidentů syrské YPG, Saleh Muslim, se tajně přidal k jejich schůzi. Tito tři muži odsouhlasili vytvoření Kurdistánu v Sýrii na úkor současných obyvatel, jehož „nominovaným“ prezidentem bude Saleh Muslim.

Po bitvě u Ain al – Arab (Kobane v kurmánské kurdštině) však na požadavek Spojených států prezident Hollande přijal, tentokrát veřejně, jinou společnou prezidentku YPG Asyu Abduláhovou, což vyvolalo hněv Ankary (8. února 2015). Madam Abdulláhová je vskutku známá svojí věrností předsedovi PKK Abdulláhu Öcalanovi a tudíž je proti prezientství Saleha Muslima.

Po útocích v Paříži Francie opět změnila svoji pozici a tlačila na přijetí rezoluce Rady bezpečnosti 0SN č. 2249, která autorizuje vojenský zákrok proti Daeshi, což by bylo skvělým alibi pro vytvoření nového státu. Spojené státy a Rusko však odmítly francouzský projekt na poslední chvíli, takže Paříž nemůže zakročit v Sýrii bez povolení Damašku.

9 – tři hlavní kurdské frakce jsou příznivě nakloněny vytvoření Kurdistánu, ať je to kdekoli, pod podmínkou, že nebude řízen jeho rivaly, ale jimi samými

Během studené války se Kurdové rozdělili na pro – USA (PDK) a pro – Rusko (PKK), s YPG reprezentujícím uprchlíky PKK v Sýrii. K tomuto fundamentálním rozštěpení se přidala další, takže dnes existuje zhruba dvacet kurdských politických stran.

Kurdská společnost je organizovaná podle klanového systému, který se podobá systému jižní Itálie, takže politická loajalita je rozhodnuta rodinou, spíše než individuálně.

V 18. a 19. století kurdští lídři vždy dávali přednost spojenectvím s významnými mocnostmi spíše než populací, mezi kterou žili. Takto se jim podařilo přežít zničení svých vlastních lidí – situace, jenž je pdobná chování vůdců Maronite v Libanonu.

V letech 1974 -75 se iráčtí Kurdové spojili se Spojenými státy proti Ahmadovi Hassanu al – Bakrovi. USA však nezakročily, když je al – Bakr rozdrtil. Když byl tázán senátní komisí, zda se nestydí za opuštění Kurdů, státní tajemník Henry Kissinger chladně odpověděl – „Zahraniční politika Spojených států není filantropická snaha.“

Kurdští lídři, kteří přijali US projekt v naději, že získají přístup k důležitým funkcím v budoucím státu, odmítli nést odpovědnost za Nakbu v případě, že by se měli distancovat od budoucí mocenské struktury [6]. Vskutku by bylo nutné vyhnat či vyvraždit arabské a asyrské křesťanské obyvatelstvo, jež žilo na severu Sýrie a které jim poskytlo přístřeší.

Nedávné použití síly za účelem prosazení každého z těchto projektů

Během léta 2016 Spojené státy poskytly přímou pomoc FDS (jinými slovy členům YPG a několika arabským a křesťanským žoldnéřům), aby převzali město Manbij od Daeshe, jehož ve skutečnosti nepřímo podporovali prostřednictvím Turecka. Hned, jakmile bylo vítězství zajištěno, Pentagon přinutil YPG opustit město, které právě vyhrál, ke zisku skupin stojících proti Damašku.

23. srpna prezident Kurdské regionání vlády Iráku Massoud Barzani byl přijat s poctami od významných tureckých lídrů. Obzvláště měl dvouhodinovou schůzku s prezidentem Erdoganem. Irácký Kurdistán poskytl svoji podporu Turecko proti Kurdům od PKK a vytvořil plán s Tureckem zničit jejich základny v horách Iráku. Kromě tohoto obě strany mluvily o spolupráci na poli energetiky – což je pravděpodobně cestou, v níž plánují pokračovat ve vykořisťování ropy ukradené Daeshem.

V ten samý den turecká armáda vstoupila na syrské území a převzala město Jarablus (mezi hranicí a Manbijem) od Daeshe. Operace byla zvládnuta bez bojů, neboť Daesh poslouchal svého tureckého mentora. Ve skutečnosti zde zatím nikdy nebyla bitva, tady ani jinde, mezi tureckou armádou a Daeshem.

Ve snaze rozšířit svoji výhodu turecká armáda usilovala o svůj postup zabíráním vesnic tak, jak postupovala směrem k městu Manbij. Ačkoli Spojené státy jí poručili zastavit se, ona nadále pokračovala. CIA potom dodala protitankové střely YPG, kteří je nejprve použili proti tureckým tankům (ne však v Jarablu), posléze proti tureckému letišti v Diyarbakiru. Turecká armáda pochopila tento vzkaz, stáhla se do Jarablu a předala vesnice na jihu města turkmenské milici, která tentokrát bojovala pod prázdnou vlajkou Svobodné syrské arády.

Den po návštěvě Massouda Barzaniho viceprezident USA Joe Biden též přicestoval do Turecka. Když byl senátorem, Biden zaregistroval návrh pro zákon, jehož záměrem bylo vyhlášení nezávislosti iráckého Kurdistánu. Oznámil, že žádal YPG, aby se stáhli za západ od Eufratu – území, jež zahrnuje Manbij – a pokud to neudělají, Washington by ukončil veškerou podporu pro Kurdy. Protože již však Daesh dal jasně najevo, že nepovolí YPG usadit se na východ od Eufratu, je obtížné určit, jaké území jim zbývá.

Nakonec bylo dosaženo tiché dohody mezi Ankarou a Damaškem zablokovat Kurdistán spravovaný YPG, zatímco mezi Pentagonem a YPG byla oficiálně uzavřena další dohoda, aby se vyhnula tomu, že budou jeden na druhého střílet, navzdory nové změně pozice Washingtonu proti vytvoření Kurdistánu.

Překlad
New World Order Opposition
Nwoo.org

[1In this article, the four main Kurdish parties are :
 the PKK, created during the Cold War by Abdullah Öcalan, of Marxist-Leninist obedience.
 the YPG, created by Turkish political exiles of the PKK in Syria.
 the PDK, around the Barzani family in Iraq, whose leaders worked publicly for Mossad during the Cold War, and who remain connected to Israël.
 The UPK, around the Talabani family, linked to Iran.

[2The Qizilbash are a Sufi order of Iranian origin.

[3Today’s Turkey continues the Armenian genocide”, by Thierry Meyssan, Translation Pete Kimberley, Voltaire Network, 14 May 2015.

[4The United States and Israël begin the colonisation of Northern Syria”, Translation Pete Kimberley, Voltaire Network, 2 November 2015.

[5« Erdoğan : déjà 5 359 Kurdes "neutralisés" », Réseau Voltaire, 29 mars 2016.

[6The Nakba (an Arab word meaning ’catastrophe’) signifies the ethnic cleansing and expulsion of between 700,000 and 750,000 Palestinians, during the auto-proclamation of the state of Israël in 1948.