Spousta tváří Šejka Ahmada Moaze Al-Chatíba

Dislokace ozbrojené syrské opozice odráží konflikt mezi různými státy, které v Damašku usilují o “změnu režimu.”
– Měli bychom věnovat pozornost zvláště Syrské národní radě (SNC), která je také známá jako Istanbulská rada, protože byla vytvořena v Istanbulu. Tato rada je vedena se železnou pěstí francouzské DGSE (Direction Générale de la Sécurité Extérieure) a financovaná Katarem. Její členové, kteří získali ubytování a další výhody ve Francii, jsou pod neustálým tlakem tajných služeb, které diktují jakoukoliv jejich deklaraci.
– Místní koordinační výbory (LCC) zastupují ty civilisty, kteří podporují ozbrojenou akci.
– A konečně, Svobodná armáda Sýrie (FSA), která je především ovládána Tureckem, sjednocuje většinu bojovníků, včetně brigád Al-Kájdy. 80% těchto jednotek považuje za svého duchovního lídra takfiristického šejka Adnana Al-Aroura, ten sídlí v Saúdské Arábii.

Se záměrem znovu získat vedení a přivést trochu pořádku do této kakofonie Washington Lize arabských států nařídil svolat v Dauhá schůzi, sabotovat SNC a spojit spoustu maličkých skupin do jedné exkluzivní struktury – Národní koalice pro syrské revoluční a opoziční síly. Sám velvyslanec Robert S.Ford přidělil tomuto zasedání místa a výhody a jako prezidenta jmenoval osobu, která nikdy nebyla zmíněna v tisku – Šejka Ahmada Moaze Al-Chatíba.

Robert S. Ford je považován za hlavního specialistu Ministerstva zahraničí pro Střední východ. V letech 2004-2006 byl asistentem Johna Negroponteho, v tu dobu byl tento hlavní špion v Iráku zaneprázdněn metodami, které vytvořil v Hondurasu – intenzivním využíváním vraždících komand a Contras. Krátce před začátkem událostí v Sýrii byl Ford nominován jako velvyslanec v Damašku a i přes opozici senátu byl na funkci nasazen. V Sýrii okamžitě začal využívat Negroponteho metodu s očividnými výsledky.

Zatímco vytvoření Národní koalice zvýrazňuje washingtonské ovládnutí ozbrojené opozice, neřeší otázku zastupování. Několik částí SLA se okamžitě stáhlo. Koalice zvláště vylučuje jakoukoliv formu opozice, která je proti ozbrojenému boji, zvláště Národní koordinační výbor pro demokratickou změnu Hajthama al-Manna.

Výběr Šejka Ahmada Moaze Al-Chatíba odpověděl jasně – aby byl prezident uznán bojovníky, tak musí být náboženskou figurou, aby ale byl uznán západem, musí vypadat moderátně. A zvláště v době intenzivních vyjednávání musí mít prezident pochopení celé věci, aby mohl diskutovat o budoucnosti syrského plynu – tohle je věc, které nebyla veřejnosti představena.

Američtí experti na propagandu dali Šejkovi rychle vylepšený vzhled, oblékli jej do obleku bez kravaty. Některá média o něj mluví jako o “ukázkovém” lídrovi. Hlavní americký deník ho například představil jako “unikátní produkt své kultury, jako je Aung San Suu Kyi v Barmě.” [1]

Tady je jeho portrét Agence France Presse (AFP):

Šejk Ahmad Moaz Al-Chatíb, konsenzuální muž

Šejk Ahmad Moaz Al-Chatíb, narozen v roce 1960, je moderátní náboženská postava, která byla imámem mešity Omeyyades v Damašku. Nepatří k žádné politické straně.
Konsenzuálním kandidátem pro vedení opozice jej dělá tato nezávislost a jeho blízký vztah k Rijádu Sejfovi.
Jeho pozadím je Sufijský Islám. Jako náboženský hodnostář studoval mezinárodní vztahy a diplomacii a není spojen s Muslimským bratrstvem nebo s jakoukoliv islámskou organizací v opozici.
V roce 2012 byl několikrát zatčen za veřejné volání po konci režimu v Damašku, na příkaz úřadů mu bylo zakázáno kázat v syrských mešitách a našel si úkryt v Kataru.
Hrál rozhodující roli v mobilizaci na předměstí hlavního města, zvláště v Douma, které byl od začátků velice aktivní v mírových demonstracích. “Šejk Al-Chatíb je konsenzuální postavou, která si na zemi užívá opravdovou podporu,” chválí jej Chalíd Al-Zejní, člen Syrské národní rady. [2]

Pravda je ale docela jiná.

Ve skutečnosti neexistuje důkaz, že by Šejk Ahmad Moaz Al-Chatíb studoval diplomacii a mezinárodní vztahy, má ale praxi jako inženýr geofyziky. Šest let pracoval pro ropnou společnost al-Furat (1985-91), to byl podnik se společnou majetkovou účastí národní společnosti a zahraničních hráčů, včetně britsko-nizozemské společnosti Shell, se kterou zůstal v kontaktu.

V roce 1992 po svém otci, Šejku Mohamedu Abú Farádžovi al-Chatíbovi, zdědil prestižní místo hlavního kazatele mešity Omeyyades. Byl rychle zbaven svých funkcí a nikde v Sýrii nemohl kázat. To se ale nestalo v roce 2012 a nemá to nic společného se současnými událostmi – stalo se to před 20 lety pod Hafízem Asadem. Sýrie v tu dobu podporovala mezinárodní intervenci pro osvobození Kuvajtu, v rámci mezinárodního zákona, aby se zbavila svého iráckého rivala a vytvořila tak blízká spojení se západem. Šejk operaci Pouštní bouře oponoval ze stejných důvodů, které prohlašoval Usáma bin Ládin – ke kterému se hlásil – odmítal západní přítomnost na arabské půdě, kterou považoval za posvátnou. Tato pozice jej vedla k anti-semitským a proti-západním útokům.

Šejk poté pokračoval jako učitel náboženství, zvláště v Nizozemském institutu v Damašku. Několikrát odcestoval do zahraničí, zvláště do Holandska, Spojeného království a do Spojených států. Na konec se usadil v Kataru.

V letech 2003-2004, během přidělování ropných a plynových koncesí, se vrátil do Sýrie jako lobista pro Shell.

Do Sýrie se znovu vrátil na začátku roku 2012, kde se snažil zničit čtvrť Douma (předměstí Damašku). Byl zatčen, pak omilostněn a v červnu zemi opustil, aby se usadil v Káhiře.

Jeho rodina opravdu pokračovala v sufijské tradici, v rozporu s tvrzeními AFP je ale členem Muslimského bratrstva, což celkem zřetelně oznámil na konci proslovu v Dauhá. Podle obvyklých technik Bratrstva, přizpůsobuje nejen formu, ale také obsah svých proslovů svému publiku. Někdy se nakloní multi-náboženské společnosti, někdy k obnovení práva Šárija. Ve svých textech označuje židy jako “nepřátele Boha” a šiítské muslimy jako “nepřijatelné kacíře”, což se rovná trestu smrti.

Na samotném konci to velvyslanec Robert Ford zahrál dobře – Washington opět podvedl své spojence. Francie stejně jako v Libyi převzala všechna rizika, ty hlavní kompromisy teprve ale přijdou, Total totiž nedostane výhodu.