Americké právo se vnucuje na evropském území

Belgie a Spojené státy podepsaly dohodu o prosazování amerického práva v Belgii v boji proti podvodům; zákon o daňové harmonizaci zahraničního účtu (FATCA). K podepsání dohody došlo 23. dubna. Několik zemí, jako Británie, Francie, Německo a Japonsko, podepsalo s USA dohodu o uplatňování amerického práva na jejich území. Od 1. ledna 2015 budou muset finanční instituce oznamovat americkým úřadům transakce na jakémkoliv účtu vedeném americkému občanu. Když částka přesáhne 50,000 dolarů, nebo dojde k řadě transakcí s USA, musí banka předat přesné informace o příchozích a odchozích transakcích na účtu. Pokud se banka této proceduře nepodrobí, všechny její aktivity v USA budou pokutovány 30%. Tato pokuta může být rozšířena až na odejmutí bankovní licence ve Spojených státech.
[]

Tyto dohody podepsané členskými zeměmi EU s americkou vládou jsou porušením národního práva a zákonů na ochranu osobních údajů, direktivy 95/46/EC Evropského parlamentu a Rady z 24. října 1995 „o ochraně jednotlivců při zpracování osobních údajů a volném pohybu takových údajů“, direktivy integrované do národního práva všech členských zemí. Aplikování FATCA na půdě starého kontinentu porušuje mezinárodní právo všech evropských zemí a právo EU. Tyto zákony nebyly zrušeny, ale pozastaveny. Ve vztahu ke Spojeným státům nebudou brány v úvahu.

Předešlé dohody legalizující zmocnění se údajů o evropských občanech americkými úřady byly stejně úspěšné. Od útoků 11. září 2001 posílala Swift, americko-belgická společnost, tajně údaje americkému ministerstvu financí, desítky milionů důvěrných údajů týkajících se finančních transakcí zákazníků. Navzdory do nebe volajícímu porušování lidských práv, evropských a belgických, nebylo toto zachycování údajů nikdy zpochybněno. Místo toho podepsaly EU a USA několik dohod, aby ho legitimizovaly [1].

Swift podléhala belgickým zákonům a zákonům Evropského společenství, protože její sídlo je v La Hulpe. Tato společnost podléhala také americkým zákonům, protože druhý server se nacházel na americkém území, což umožňovalo americké vládě zachycovat údaje přímo. Tudíž si tato společnost zvolila porušit evropské právo a podvolit se diktátu americké moci výkonné. Nicméně od konce r. 2009 již vnitroevropské údaje Swift do Spojených států předávány nebyly, ale byly převáděny na druhý evropský server. Avšak pokud Američané již nemají k údajům přímý přístup, stále jsou jim předávány, na jejich žádost, v „balíčcích“, a pouze oni zvládli techniku zpracování těchto informací. Navíc okamžitě po podpisu dohod předložili Američané nové požadavky. Americká vláda již v r. 2009 uvedla, že „transakce mezi evropskými a americkými bankami by měly být zachycovány, bez prokázání potřeby“.

A podobně EU nikdy nic nenamítala proti podřízení se u PNR údajů od aerolinek nacházejících se na její půdě. K poskytovaným informacím patří jméno, příjmení, adresa, telefonní číslo, datum narození, národnost, číslo pasu, pohlaví, ale také adresa používaná během návštěvy USA, cestovní trasa, kontaktovaní lidé, jakož i lékařské údaje. Zahrnuty jsou i bankovní informace, jako platební metody, číslo kreditní karty, a také nakoupené potraviny, což může odhalit náboženské praktiky. Jednostranná americká iniciativa zmocnit se těchto údajů byla evropskou stranou, která musela zrušit vlastní legislativu, aby vyhověla zaoceánským požadavkům, automaticky akceptována [2].

V obou případech, u leteckých pasažérů a v případu Swift, je technika stejná. Ve skutečnosti nejde o případ právních dohod mezi dvěma stranami, mezi dvěma oficiálními suverénními subjekty. Ve skutečnosti existuje pouze jedna strana, americká vláda, která přímo vystupuje vůči evropským občanům. V obou textech americká moc výkonná zdůrazňuje své právo na přístup k osobním údajům, a tím k výkonu přímé suverenity na občany EU.

Vláda amerického práva na evropské půdě je také jednou ze záležitostí při vyjednávání o zřízení transatlantické zóny volného obchodu, Transatlantického obchodního a investičního partnerství.

Za TTIP mohou americké společnosti, ve jménu svobodné konkurence, podávat stížnosti na stát, který jim upírá povolení k těžbě břidlicového plynu, nebo zavede potravinové normy a sociální normy. Tento systém řešení sporů by Američanům umožnil zlikvidovat spoustu evropských regulací a vytvořit právní precedent pro tuto americkou spravedlnost. Princip zavedení takového mechanismu byl prakticky akceptován Evropany ve vyjednávacím mandátu, danému Komisi v červnu 2013, evropskými ministry obchodu. Preferovaným fórem takových arbitráží bude Mezinárodní středisko pro urovnávání investičních sporů (ICSID), subjekt pod Světovou bankou, sídlící ve Washingtonu, včetně soudců, obchodních právníků a profesorů práva, kteří jsou jmenováni pro jednotlivé případy: jeden arbitr je jmenovaný žalující společností, jeden státem Washington a třetí generálním tajemníkem ICSID [3].

Pokud tato procedura, částečně přijatá, vstoupí do hry na budoucím velkém transatlantickém trhu, evropské právo opět zmizí, zde před soukromým soudem na americké půdě, kde bude hrát americká strana vedoucí roli.