Náměstí Taksim – i demonstrace v desítkách dalších tureckých měst – nehází rukavici jen “autokratickému stylu vlády”. Na tapetě je celá politika “Muslimských Bratrů”. Erdogan si sice říká muslimský demokrat. Stylizuje se jako blíženec křesťanské demokracie. I s celou kamarilou však – ač to teatrálně popírá - “patřil vždy k ´Muslimským Bratrům´”. Až do špiček moci mohli proniknout jen postupnou “infiltrací do institucí”. Tak jako v “Kataru – mecenáši ´Muslimského bratrstva´ - to však má i shodné následky”: “z autoritářského režimu, pasujícího se na odpůrce Izraele, je z ničeho nic jeho blízký spojenec”.
Jeviště celé maškarní je přitom mnohem rozlehlejší: “viněta arabské jaro, nalepená Západem, je podfukem, majícím lidem vnuknout, že tuniskou a egyptskou vládu svrhla masová hnutí”. V Tunisu sice skutečně vypukla “lidová revoluce”. Cílem však byly “ekonomické a sociální změny”, jichž se lidé nedočkali dodnes. “Byly to Spojené státy, a ne ulice, kdo nařídili Zínu Abidínovi bin Alímu a Husnímu Mubarakovi, aby se poroučeli. Bylo to NATO, kdo svrhnul a zlynčoval Muamara Kaddáfího. A je to znovu NATO a Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu (GCC), kdo stojí za útokem na Sýrii.”
Tím, kdo přivedl “´Muslimské Bratry´ k moci napříč severní Afrikou” - “s výjimkou Alžírska” - “byla Hillary Clinton”. Všude pak mají - coby “pozornost Erdoganově vládě” - k ruce “turecké komunikační poradce”. “Demokracie” je však jen “fasádou, umožňující ´Bratrům´ islamizovat firmy” - “výměnou za import pseudoliberálního kapitalismu Spojených států”.
Vážně neradno brát ani humbuk o “islamizaci”. Pravým cílem “Bratrů” je totiž “vláda nad soukromím na principech, jež v Koránu nemají oporu”. Kouřových clon je víc: “Třebaže ´Bratři´ vystavují na odiv nenávist k americkému způsobu života, prosperují pod anglo-americkou protektorátem (Británie, USA, Izrael), vždy připraveným použít násilí proti těm, kdo by jim kladli odpor”. Nominantů Washingtonu znovu přibývá i v mocenských špičkách. Hillary Clinton dosadila přímo do turecké vlády například “Humu Abedín (manželku bývalého sionistického kongresmana Anthony Weinera), jejíž matka Saleha Abedín předsedá ženské divizi ´Bratrstva´”.
Právě “Bratrstvo” je i “dodavatelem ideologie al-Káidy” - “přes jednoho ze svých členů Ajmana al-Zaváhrího, organizátora atentátu na prezidenta Sadata a dnes lídra teroristické organizace”. Al-Zaváhrí je trvale - “tak jako jím byl bin Ládin” - “agentem služeb Spojených států”. Ač je “oficiálně na seznamu veřejných nepřátel, v letech 1997 až 2001 se pravidelně setkával se CIA na velvyslanectví Spojených států v Baku v rámci
Operace Gladio B”. Doložila to bývalá překladatelka FBI Sibel Edmonds (Meyssan v přiloženém originále nabízí i primární zdroj).
Ve vězení se Erdogan dušoval, že “se s ´Bratry´ rozešel a vystoupil ze strany”. Když po svém “začal krok za krokem zavádět diktaturu”, nařídil dokonce “zatknout a uvěznit dvě třetiny generálů, obviněných za zapojení do Gladio, tajné sítě pod vlivem Spojených států”. Hlavně však “poslal za mříže největší počet novinářů, vězněných v jediné zemi”. Všechny turecké televize – s “výjimkou stanice Ululsal” - “se tak změnily ve velebníčky moci”. Hned nato “se dal stejnou cestou tisk”. I to je neklamným “indikátorem”, nakolik Erdogan sází na “vyděračství a represe”. Západní média, od nichž kritika člena NATO nečeká, však berou v Turecku obloukem i téma, jež jinde vysoce favorizují.
“Tradičním strážcem kemalistického sekularismu” - připomíná autor – je armáda. Po 11. září 2001 však “totalitní zvrat ve Spojených státech” vyvolal i “obavy vyššího důstojnického sboru”. Vedly až “ke kontaktům s jeho protějšky v Rusku a Číně”. Tak “nežádoucí iniciativu” se podařilo “zarazit v samém zárodku” velice prostě: lampasům byly “připomenuty historické vazby se Spojenými státy”.
Když zakuklení “Bratři” přebírali otěže moci, slibovali “politiku nulových problémů” se všemi sousedy. Ta preludia byla “stejně legrační”, jako všechna ostatní. Erdogana and Co. totiž pudí sen o zmrtvýchvstání Otomanské říše. Tím rychleji narůstá napětí na všech tureckých hranicích. Ministr zahraničí Ahmed Davutoglu se sice – když “organizoval Flotilu svobody do Palestiny” - “pokoušel dostat Obamu do křížku s Netanjahuem“. Už “necelé dva měsíce po izraelském pirátském aktu” však “souhlasil se vznikem mezinárodní vyšetřovací komise, vytvořené s cílem všechno zakamuflovat, a začal znovu kolaborovat s Tel Avivem”.
Zahraniční politika, dosahující opaku deklarovaných cílů, se podepisuje i na turecké ekonomice. V “březnu 2011 se zapojila do operace NATO v Libyi, jednom ze svých největších ekonomických partnerů. S Libyí, zdevastovanou válkou, přišlo Turecko o trh. Ankara se zároveň podílí na válce proti sousední Sýrii, s níž o rok dříve podepsala dohodu o liberalizaci vzájemného obchodu. Následky na sebe nenechaly čekat: růst v roce 2010 činil 9,2 %, v roce 2012 se propadl na 2,2 % a klesá dál.”
Erdoganovy ambice, mířící stopou Otomanské říše, alarmují už delší dobu veřejnost okolních arabských zemí. Teď “proti sobě postavil i většinu vlastního lidu”. “Západní média se zaměřují na dílčí detaily: rezidenční projekt v Istanbulu, zákaz nočního prodeje alkoholu či prohlášení, pobízející k demografickému růstu”. V reálu se však “vláda odřízla od populace”. S “licoměrným programem ´Bratrstva´ se může ztotožnit jen menšina sunnitů”. Úplně všichni, kdo se k této větvi islámu hlásí, však tvoří jen polovinu obyvatelstva. Erdoganovi zvoní hranou už suchá statistika.
Až “ho Turci svrhnou” - uzavírá první zdroj pravdy o 11. září 2001 - “nepřinese to jen řešení jejich vlastních problémů, ale i konec války proti Sýrii”. Ta “skončí den poté, co zmizí ze scény zahraniční sponzoři”. Právě “turecký lid zastaví expanzi ´Bratrstva´“. Poněvadž “Erdoganův pád bude předzvěstí toho, co čeká jeho přátele: Ghannushiho v Tunisku a Mursího v Egyptě”. Že by snad “tyto umělé vlády, nastolené zmanipulovanými volbami, přežily bez svých vlivných sponzorů”, je totiž “krajně nepravděpodobné”.”.