Již několik měsíců jsem registroval, že ve Washingtonu neexistuje žádná zahraniční politika, ale že si dvě frakce vzájemně odporují ve všech věcech a odděleně provádí rozpornou a nekonzistentní politiku. [1]

Vyvrcholení situace bylo dosaženo v Sýrii, kde Bílý dům nejdříve zorganizoval Daesh a poslal ho etnicky vyčistit Irák, pak s ním bojoval, ačkoliv CIA ho nadále podporuje. Tato nekonzistentnost se postupně rozšířila i do řad spojenců. Takže Francie se připojila ke koalici proti Daesh, zatímco někteří její legionáři jsou součástí kádru Daesh. [2]

Když ministr obrany Chuck Hagel požadoval písemné objasnění, nejen, že nedostal žádnou odpověď, ale dostal padáka. [3]

Tento zmatek se brzy rozšířil do NATO, aliance vytvořené pro boj se SSSR a udržované proti Rusku, když turecký prezident Recep Tayyip Erdogan podepsal gigantické ekonomické dohody s Vladimirem Putinem. [4]

Čestný předseda Rady pro zahraniční vztahy (CFR), Leslie H. Gelb [5], zanechal svého mlčení a bil na poplach. [6] Řekl, že „Obamův tým nemá základní instinkty a soudnost, aby mohl vést národní bezpečnostní politiku v příštích dvou letech. A pokračoval, jménem americké vládnoucí třídy jako celku: „Prezident Obama potřebuje nahradit svůj tým silnými osobnostmi a zkušenými stratégy. Měl by také dosadit nové lidi na místa hlavních poradců ministrů obrany a zahraničí. A musí konečně začít s pravidelnými konzultacemi s Bobem Corkem, předsedou Výboru pro zahraniční vztahy, a Johnem McCainem [7], předsedou Výboru pro ozbrojené síly.“

Nikdy, od svého vytvoření v r. 1921, takový postoj Rada pro zahraniční vztahy nezaujala. Je tomu tak proto, že rozpory ve státním aparátu vedou Spojené státy přímo ke zkáze.

Při uvádění hlavních poradců, kteří podle něj musí odejít, uvedl pan Gelb čtyři lidi, velmi blízké intelektuálně a emocionálně prezidentovi: Susan Rice (poradkyni pro národní bezpečnost), Dennise McDonough (šéfa správy Bílého domu), Benjamina Rhodese (komunikace) a Valerii Jarrett (poradkyni pro zahraniční politiku). Vládnoucí třída ve Washingtonu je obviňuje z toho, že prezidentovi nikdy nepředložili původní návrhy, mnohem méně mu odporovali, ale vždy mu přitakávali u jeho předpojatosti.

Jediná osobnost, těšící se oblibě Rady pro zahraniční vztahy, Anthony Blinken, nový muž č. 2 ministerstva zahraničí, je „liberální jestřáb“.

Protože CFR je dvoustranickou institucí, pan Gelb navrhuje, aby se prezident Obama obklopil čtyřmi Demokraty a čtyřmi Republikány, v souladu s profilem, který popsal. Nejdříve Demokraté: Thomas Pickering (bývalý velvyslanec v OSN), Winston Lord (bývalý tajemník Henry Kissingera), Frank Wisner (neoficiálně jeden z bossů CIA, a čirou náhodou otčím Nicolase Sarkozyho) a Michele Flournoy (rezident Střediska pro novou americkou bezpečnost). [8] A Republikáni: Robert Zoellick (bývalý šéf Světové banky) [9], Richard Armitage (bývalý tajemník Colina Powella) [10], Robert Kimmitt (pravděpodobně příští boss Světové banky) a Richard Burt (bývalý vyjednavač o snižování stavu jaderných zbraní).

Za ministra obrany nabízí pan Gelb rabína Dov Zakheima, aby řídil rozpočtové škrty [11], admirála Mika Mullena (bývalého šéfa generálního štábu) a generála Jacka Keana (bývalého náčelníka štábu armády).

Nakonec pan Gelb navrhuje, aby byla národně-bezpečností strategie vytvářena za konzultací se čtyřmi „moudrými muži“: Henry Kissingerem [12], Brentem Scowcroftem. Zbigniew Brzezinskim [13] a Jamesem Bakerem [14].

Když se na seznam podíváme podrobněji, pochopíme, že Rada pro zahraniční vztahy nechtěla rozhodnout mezi dvěma proti sobě stojícími skupinami v Obamově vládě, ale že chce obnovit pořádek v systému shora. V tomto ohledu není v zemi, vedené doposud WASP (bílými anglo-saskými protestanty), irelevantní, že dva poradci, jejichž propuštění je požadováno, jsou černošky, zatímco čtrnáct z patnácti nově uváděných jmen jsou bílí muži, buď protestanti nebo aškenázi. Politické vedení domácnost je proto také etickým a náboženským převzetím.

Thierry Meyssan
Zdroj
Zvědavec (Česko)
Zvědavec

[1] Lire par exemple : « Obama a-t-il encore une politique militaire ? », par Thierry Meyssan, Réseau Voltaire, 1er décembre 2014.

[2] « D’"anciens" militaires français parmi les jihadistes de Daesh », Réseau Voltaire, 21 janvier 2015.

[3] « Contre qui le Pentagone se bat-il en Syrie ? », Réseau Voltaire, 1er novembre 2014.

[4] « Comment Vladimir Poutine a renversé la stratégie de l’Otan », par Thierry Meyssan, Оdnako (Russie), Réseau Voltaire, 8 décembre 2014.

[6] « This Is Obama’s Last Foreign Policy Chance », Leslie Gelb, The Daily Beast, January 14, 2015.

[7] « John McCain, le chef d’orchestre du « printemps arabe », et le Calife », par Thierry Meyssan, Réseau Voltaire, 18 août 2014.

[8] « Le CNAS, version démocrate de l’impérialisme conquérant », par Thierry Meyssan, Réseau Voltaire, 6 janvier 2015.

[9] « Robert B. Zoellick, maître d’œuvre de la globalisation », Réseau Voltaire, 10 mars 2005.

[10] « Richard Armitage, le baroudeur qui rêvait d’être diplomate », Réseau Voltaire, 8 octobre 2004.

[11] « Dov Zakheim, la caution du Pentagone », par Paul Labarique, Réseau Voltaire, 9 septembre 2004.

[12] « Le retour d’Henry Kissinger », par Thierry Meyssan, Réseau Voltaire, 28 novembre 2002.

[13] « La stratégie anti-russe de Zbigniew Brzezinski », par Arthur Lepic, Réseau Voltaire, 22 octobre 2004.

[14] « James A. Baker III, un ami fidèle », Réseau Voltaire, 16 décembre 2003.