Panamci by to mohli ze své zkušenosti potvrdit. Američané zajali jejich generála Noriegu, a tak by nikdo neměl být překvapený osudem, který může potkat nástupce trůnu Saúdské Arábie korunního prince Mohammeda bin Salmána.
Přes sedmdesát let jsme nevnímali fakta a jen jsme konstatovali: Saúdská Arábie není stát jako ostatní. Je soukromým majetkem krále, a lidé, kteří tam žijí, nejsou nic víc než jeho poddanými. To je důvod, proč tato země je popisována jako léno rodiny Saúdů, jinými slovy ´Saúdská Arábie´.
V 18. století se beduínský kmen Saúdů spojil s wahhábitskou sektou a vzbouřili se proti osmanské říši. Podařilo se jim vytvořit království v oblasti Hidžáz, regionu Arabského poloostrova, který zahrnuje i svatá města islámu Medinu a Mekku. Osmané je však rychle obsadili.
Začátkem 19. století pozůstalí z kmene Saúdů se znovu vzbouřili. Rodina Saúdů ale začala bojovat mezi sebou a vzpoura byla jednoduše potlačená. Ve dvacátém století se Británie spojila s rodinou Saúdů, osvobodila je z Osmanské říše a začala využívat nerostného bohatství arabského poloostrova. Za pomocí plukovníka Thomase Edwarda Lawrence, známého jako Lawrence z Arábie - britského vojáka, cestovatele a arabisty (proslavil se jako organizátor arabského povstání proti Osmanské říši v roce 1916) - bylo založeno království v podobě, jak jej dnes známe.
Myšlenka britské zahraniční politiky – jejího foreign office spočívala na známém „rozděl a panuj“ a opírala se o to, aby režim Saúdů a wahhábitů byl nenáviděný ze strany kmenů a měl špatné vzájemné vztahy se sousedními zeměmi. Pochopitelně, že tehdy panovala velká disproporce mezi saudskými meči a moderními zbraněmi Britů a rodina Saúdů tak nemohla pomyslet na jakýkoli odpor.
Bratrská posloupnost Saúdů
S koncem druhé světové války využily USA příležitosti v oslabení britských vojenských sil a v Saúdské Arábii zaujaly britské pozice. Došlo k uzavření tzv. smlouvy - Quincy paktu mezi prezidentem Franklinem Rooseveltem a zakladatelem království. USA se tehdy zavázaly ochraňovat královskou rodinu výměnou za těžbu ropy. Další bodem smlouvy bylo, že se Saúdská Arábie nepostaví proti založení židovského státu na území Palestiny. Smlouva byla po letech obnovená prezidentem Georgem W. Bushem.
Zakladatel wahhábismu Muhamed bin Abdelvehab zastával názor, že všichni, kteří se nepřikloní k jeho sektě, musí být vyhlazení. Mnozí učenci poukazovali na blízkost wahhábistického způsobu života a života pravoslavných židovských sekt a také na podobnost uvažování wahhábistických teologů a myšlení určitých puritánských křesťanských pastorů.
Britové, aby si zachovali na Blízkém východě svůj vliv, bojovali proti arabským nacionalistům, podporovali muslimské bratrstvo a Nakšbandíi (jedna z nejvýznamnějších větví islámských, resp. súfijských bratrstev. Bratrstvo založil v roce 1380 Bahá ad-Dín Nakšband). Proto Saúdové v roce 1962 požadovali vytvoření Muslimské světové ligy a v roce 1969 Organizaci islámské spolupráce (Organisation of Islamic Cooperation – OIC). Wahhábismus připustil sunnitskou větev islámu, kterou do té doby napadal. Wahhábiti se pak prezentovali jako ochránci sunnitů, ale nadále se postavili proti všem ostatním formám islámu.
Ibn Saúd, aby se vyhnul bratrské závislosti, která do určité míry spoluvytvářela historii v 19. století, založil systém posloupnosti mezi bratry. Zakladatel království měl třicet dva žen a s nimi měl padesát tři synů a třicet šest dcer. Nejstaršímu z přeživších synů, králi Salmanovi, je dnes 82 let. Aby se království zachránilo, rodinná rada se v roce 2015 rozhodla ukončit sourozenecké pravidlo a určila následníky trůnu děti prince Najefa a zvolil jako svého následníka prince Muhameda bin Salmána. Ten se stal jediným korunním princem Saúdské Arábie.
Vládnutí prince Muhammeda bin Salmána
Když se princ Muhammed bin Salmán (často označovaný zkratkou MBS) stal nejmladším ministrem obrany na světě, pojal myšlenku exploatace naftových polí v tzv. „Rub? al-Khali“ (angl. Empty Quarter - ZDE), což je teritorium, prostírající se jak v Saúdské Arábii, tak i v Jemenu, a je považováno za nejsušší místo naší planety. Jemen se vzepřel a došlo k válce, ve které princ Salman hodlal zvítězit a být slavný jako jeho dědeček. Jemen, stejně jako Afghánistán, ještě nikdo v historii nepokořil. Nicméně princ ukázal světu svoji moc, kdy přinutil na sedm milionů lidí opustit hranice jejich země. Přestože Rada bezpečnosti poukázala na humanitární krizi v Jemenu, nikdo se proti princi neodvážil postavit.
Nimr Bakir al-Nimrovi, známému též jako šajch Nimra, člověku mírumilovnému, i když z wahhábistického pohledu, jako lídrovi vnitřní opozice a coby nevěrnému šíitovi byla setnuta hlava. Ani to na Západě nikým nepohnulo. K setnutí došlo na radu prince Salmána. „Proslavil“ se rovněž ničením šíitských památek v oblasti Kátif. Rovněž v tomto případě Západ nechtěl vidět tanky, ničící památky, a zavíral oči před masakry šíitských duchovních. (více Tereza Spencerová Poprava šajcha Nimra jako projev saúdského strachu ZDE a rovněž článek Shi’ite cleric among 47 executed in Saudi Arabia, stirring anger in region ZDE)
Důsledek toho, že se princ zatím nesetkal s odporem, bylo, že bin Salmán v červnu 2017 donutil otce, aby přerušil vztahy s Katarem, který se odvážil postavit na stranu Íránu proti Saúdské Arábii. Vyzval tak všechny arabské země, aby jej podpořily v jeho vítězném tažení, a podařilo se mu donutit Emiráty k dočasnému ústupu.
S příchodem Donalda Trumpa do Bílého domu dochází k určité podpoře prince. USA nechávají Jemen v agonii pod podmínkou, že Rijád nebude podporovat džihádisty.
V té době Jared Kushner, realitní makléř a poradce prezidenta Trumpa, měl nápad, že by se za peníze z nafty dala vypolštářovat americká ekonomika. Přitom bohatství rodiny Saúdů se neskládá z ničeho jiného, než z financí Západu a zejména z USA za naftu. Není to peněžní odměna za práci, ale pouhé inkaso za teritorium, kde se nafta nachází.
Stalo se, že mladý princ zorganizoval v listopadu 2017 státní převrat jako tzv. protikorupční akci, při které bylo zatčeno 1300 členů královské rodiny a uvrhnuto do domácího vězení, a to včetně libanonského prezidenta Saada Haririho. Někteří z uvězněných byly dokonce pověšeni za nohy a mučeni. Jako trest měli povinnost „nabídnout“ polovinu svého jmění korunnímu princi. Tímto způsobem se podařilo princi vyzískat přinejmenším 800 mld. dolarů a akcie. To byla ale fatální chyba.
Jmění Saúdů, které dosud bylo sdíleno mezi všemi, bylo nyní soustředěno do rukou jednoho člověka, který není ani králem a není reprezentantem státu. Jediné, co se mělo udělat, dát mu na ruce želízka a zabavit mu kořist.
Navíc princ začal rovněž vyhrožovat Kuvajtu, že dopadne jako Jemen, aby získal jeho zdroje nafty. A tak šel čas…
Operace Džamál Chášukdží
Stačilo vytrvat do 2. října letošního roku a mladý princ v rozporu s článkem 55 vídeňské konvence o konzulárních věcech nařídil zabití v prostorách saúdského konzulátu v Istanbulu prince Al-Valíd bin Talála, synovce krále Abdalláha a vnuka krále Adb al-Azíza a taktéž novináře Džamála Chášukdžího.
Novinář byl shodou okolností vnukem lékaře krále Adb al-Azíze, a navíc byl synovcem obchodníka se zbraněmi Adnanema Chášukdžího, který vybavil saúdské letectvo a jménem Pentagonu dodával zbraně šíitskému Íránu proti sunnitskému Iráku. Dále, novinářova teta Samira Chášukdžíhová je matkou obchodníka se zbraněmi Dodiho Al-Fayeda (přítel princezny Diany).
Džamál Chášukdží byl svým způsobem svázán s palácovým převratem, který připravoval proti korunnímu princi starší princ Al-Valed. Agenti po mučení novináře a jeho zabití předali hlavu Chášukdžího korunnímu princi. Tuto tajnou operaci zaznamenaly jak turecké, tak i americké tajné služby.
V USA americká média a kongresmani požadovali po prezidentu Trumpovi, aby uvedl proti Saúdské Arábii sankce.
Jeden z poradců korunního prince Turki al-Dachíl uvedl: Když USA uvalí na království sankce, v tom případě Saúdská Arábie destabilizuje celý svět. Podle tradice beduínů za každou urážku je třeba se pomstít bez ohledu na to, co to stojí.
Podle al-Dachíla připravovala Saúdská Arábie kolem třiceti opatření, z nichž nejdůležitější byla:
– Snížit produkci ropy na 7,5 milionu barelů denně, což by vyvolalo zvýšení ceny asi o 200 dolarů za barel. Království by požadovalo, aby bylo placeno v jiných měnách než dolarech, což by znamenalo konec americké hegemonie;
– Oddálit se od Washingtonu a přiblížit se k Teheránu;
– Koupit zbraně z Ruska a Číny. Navíc království nabídne Rusku vojenskou základnu v Tabúku na severovýchodě země, jinými slovy v blízkosti Sýrie, Izraele, Libanonu a Iráku;
– Okamžitě začít podporovat Hamas a Hizballáh.
Vědomi si toho, jak by toto vše mohlo dopadnout, Bílý dům přehodnotil své útočné pozice. Západ si vzpomněl na lidská práva a oznámil, že již nestojí za korunním princem, středověkým tyranem.
Ekonomičtí lídři na povel z Washingtonu odřekli svoji účast na ekonomickém fóru v Rijádu. Prezident Trump si pro změnu povšiml, že zavražděný novinář byl americkým občanem, a proto s poradcem Kushnerem se rozhodli konfiskovat majetek zemřelého Chášukdžího ve prospěch USA.
V Tel-Avivu vznikla panika, neboť korunní princ měl nejlepší vztahy s Benjaminem Netanjahuem, viz návrh na společný generální štáb za účelem definitivní porážky Jemenu. Ovšem bývalý americký velvyslanec v Izraeli upozornil, že s takovým spojencem by Netanjahu ohrozil zemi.
Závěrem: Quincyho pakt ochraňuje pouze krále, ale v žádném případě neusiluje o jeho trůn.