Tiskové agentury prezentovaly snímky ze summitu EU/Turecka, který proběhl 6. dubna 2021 v Ankaře. Je na nich turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, jak vítá předsedu Evropské rady Charlese Michela a předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyenovou. K dispozici jsou pouze dvě křesla pro tři osoby. Leyenová si po chvíli zaváhání usedla na pohovku.

Evropská média interpretovala tyto snímky jako urážku, adresovanou Evropské unii ze strany tureckého autokrata. Někteří v tom vidí potvrzení jeho machismu. To je však naprosto špatně a zakrývá to vážný problém v rámci EU.

Schůzka se měla konat v Bruselu, avšak prezident Erdogan se tomu postavil do cesty a zajistil si, že se bude konat v jeho zemi, v Ankaře. Protokolární služby obou stran připravily schůzku telefonicky. Uspořádání soudní síně bylo v souladu s požadavky EU. Nebyl to prezident Erdogan, kdo chtěl ponížit Ursulu von der Leyenovou.

Abychom pochopili, co se stalo, je nutné umístit tuto událost do kontextu rozvoje institucí EU.

JPEG - 84.1 kb
Zasedání vedoucích představitelů EU (25. března 2021)

Třináct dní před zasedáním v Ankaře (25. března) se konalo zasedání vedoucích představitelů EU. Kvůli koronavirové epidemii proběhlo toto zasedání formou videokonference. Zapojilo se 27 hlav států pod vedením Charlese Michela a jejich skutečného vůdce: amerického prezidenta Joe Bidena [1]. Ten rozhodným způsobem potvrdil, že Washington potřebuje silnou Evropskou unii, která jim bude k dispozici. Dal jim několik instrukcí, zejména ohledně udržování dobrých vztahů s Tureckem, a to navzdory různým současným sporům (vymezení hranic ve východním Středomoří; vojenská okupace Kypru, Iráku a Sýrie; porušení embarga OSN v Libyi; náboženské vlivy v Evropě).

Samozřejmě, že prezident Trump zamýšlel nahradit americké imperiální vztahy obchodními. Vyzval k tomu jak NATO, tak Evropskou unii. Postavil Evropany tváří v tvář jejich odpovědnosti. Proti snaze navrátit Spojené státy světové organizaci, zděděné po druhé světové válce, však nebyl kladen žádný odpor. Všichni evropští lídři považují za pohodlnější svěřit svoji obranu pod „americký deštník“ a zaplatit za to cenu.

Evropská unie byla vybudována v několika fázích.

- Nejprve v roce 1949 USA a Spojené království umístily celou západní Evropu do nerovného spojenectví - NATO. Chtěly ovládat sféru vlivu, na které se dohodly se Sovětským svazem. Následně poté, v roce 1957, vyzvaly šest členských států NATO (včetně jednoho, který vojensky okupovaly) k uzavření Římské smlouvy, jež vytvořila Evropské hospodářské společenství, předchůdce Evropské unie. Tento nový orgán měl strukturovat společný trh zavedením obchodních standardů, stanovených aliancí NATO. To je důvod, proč bylo EHS organizováno do dvou mocí: byrokracie, Komise, zodpovědné za převedení anglosaských standardů NATO do místního práva, a Rady hlav států a vlád, zodpovědné za uskutečňování těchto rozhodnutí ve svých vlastních zemích. Na to vše dohlíží Parlamentní shromáždění, sestávající z delegátů národních parlamentů.

- Vzhledem k tomu, že tento mechanismus studené války byl navržen kvůli odporu proti SSSR, jeho účel byl zpochybněn, když SSSR v roce 1991 zanikl. Po mnoha zvratech Washington zavedl novou strukturu: před Radou západoevropských hlav států a vlád ministr zahraničí James Baker oznámil, že NATO a EHS, přejmenované na Evropskou unii, přijmou všechny bývalé státy Varšavské smlouvy, kromě Ruska. Instituce, koncipované pro 6 členských států, musely být reformovány, aby vyhovovaly 28 státům nebo ještě více.

- Když se prezident Trump rozhodl vyprostit svou zemi z imperiálních závazků, někteří evropští představitelé se domnívali, že Evropská unie se přemění na nezávislou a suverénní supervelmoc podle vzoru Spojených států na úkor členských států. Byl cenzurován italský rozpočet a Maďarsko a Polsko byly postaveny před soud. Setkali se však s příliš velkým odporem a nepodařilo se jim uskutečnit proměnu na supervelmoc. Návrat amerického sponzora v čele s prezidentem Bidenem nabízí pohled na nový institucionální výsledek: Komise nadále převádí rozšiřující se počet norem NATO do evropského práva a Rada je dále implementuje do národního práva, ale vzhledem k počtu členských států by měla být výkonná funkce svěřena předsedovi (nyní Charles Michel).

Doposud si byli předsedové Komise a Rady rovni. Zatímco předseda Komise stojí v čele obrovské byrokracie, předseda Rady má malé postavení, je zodpovědný za stanovení agendy a zaznamenávání rozhodnutí. Nicméně žádný z nich nebyl zvolen, jde¨státního úředníka. Oba mají z hlediska protokolu stejný status.

Takže Charles Michel řekl svému kolegovi Erdoganovi, že aspiruje na to, aby se stal hlavním lídrem supervelmoci EU, zatímco šéfka Komise Ursula von der Leyenová by byla jen „premiérkou“.

JPEG - 40.7 kb
Charles Michel usedá do křesla, zatímco Ursula von der Leyenová se ohrazuje slabým povzdechem „hmmm“.

Byl to sám Charles Michel, kdo způsobil „protokolární incident“ v Ankaře. Prezident Erdogan mu milerád tuto laskavost splnil, protože při tom rozdělil evropské unionisty. Pokud budete pečlivě sledovat video, uvidíte, že Charles Michel kráčí nahoru po schodech Bílého paláce, aniž by počkal na Ursulu von der Leyenovou, poté spěchá k dostupnému křeslu a drží se u něj, místo toho, aby uvolnil místo Leyenové nebo odešel společně s ní z místnosti, pokud jim nepřinesou další křeslo. Pokud si přečtete jeho prohlášení, které po schůzce vydal, zjistíte, že se ani o incidentu nezmiňuje [2]. Podíváte-li se na turecká videa se stejným záznamem, uvidíte, že pohovka, na které sedí šéfka Komise, je umístěna naproti další pohovce, kde sedí turecký ministr zahraničí Mevlut Cavusoglu, což je přesně podle Evropského protokolu. Opravdu, v Turecku již není předseda vlády, a to od doby, kdy se režim stal prezidentským. Cavusoglu proto oprávněně seděl naproti evropské „premiérce“.

Nejedná se o diplomatický incident, ale o pokus Charlese Michela nárokovat si moc pro sebe v rámci EU na úkor Leyenové. Bitva právě začala.

Zdroj
Zvědavec (Česko)
Zvědavec

[1] “President Biden Participates in European Council Summit”, USA (White House) , Voltaire Network, 25 March 2021.

[2] “Intervention by Charles Michel after his meeting with Recep Tayyip Erdoğan”, by Charles Michel, Voltaire Network, 6 April 2021.