„Libye se opět musí stát stabilní a silnou zemí“, tvítuje z Washingtonu premiér Renzi a ujišťuje o své naprosté podpoře „premiéra Sarraje, konečně v Tripolisu“. Ve Washingtonu, Paříži, Londýně a Římě o tom přemýšlí ti samí lidé, kteří nejprve válkou destabilizovali a roztříštili libyjský stát. Teď jdou posbírat jeho střepy v „misi mezinárodní asistence Libyi“.

Jakou mají představu, to se ukazuje prostřednictvím kvalifikovaných hlasů. Paolo Scaroni, který v čele ENI manévroval v Libyi mezi sektami a žoldáky a dnes je viceprezidentem banky Rothschild, prohlašuje v listu Corriere della Sera, že „je třeba skoncovat s klamnou představou Libye“, země, kterou vymyslel italský kolonialismus. Je třeba „podpořit vznik vlády v Tripolsku, která by apelovala na zahraniční síly, aby jí pomohly udržet se na nohou“, čímž by přiměla Cyrenaiku a Fezzan k vytvoření vlastních regionálních vlád, eventuálně s dlouhodobým cílem daným jako jejich federalizace. Prozatím „by každý spravoval své energetické zdroje“, nacházející se v Tripolsku a Cyrenaice.

Podobnou myšlenku prezentuje v magazínu Avvenire Ernesto Preziosi, poslanec Demokratické strany (PD) z katolických kruhů.
Je třeba vytvořit Libyjskou unii ze tří států – Cyrenaiky, Tripolska a Fezzanu – které by měly společnou komunitu ropy a plynu – a podpořit ji „evropskou vojenskou silou ad hoc.

Jedná se o starou politiku kolonialismu 19. století, aktualizovanou za účelem neokolonizace strategií USA a NATO. Jde o to, kompletně rozbít celky států (Jugoslávie, Libye) a jiné zase rozštěpit (Irák, Sýrie) tak, aby západní aliance kontrolovala jejich území a jejich zdroje.

Libye vlastní skoro 40 % africké ropy, ceněné pro svoji vysokou kvalitu a nízké těžební náklady, a také velké zásoby přírodního plynu. Jeho využitím mohou americké a evropské nadnárodní společnosti dosáhnout mnohonásobně vyšších zisků, než jakých dosahovaly předtím od libyjského státu. Odstraněním národního státu a separátními jednáními s mocenskými skupinami v Tripolsku a Cyrenaice navíc mohou dosáhnout privatizace státních energetických rezerv a přímo je tak kontrolovat.

Kromě černého zlata se americké a evropské nadnárodní společnosti chtějí zmocnit i zlata bílého: obrovských zásob fosilní vody z núbijské akvatické vrstvy, která se rozkládá pod Libyí, Egyptem, Súdánem a Čadem. Jaké možnosti nabízí, jasně ukázal libyjský stát za Kaddáfího. Vystavěl akvadukty, které přepravovaly pitnou a zavlažovací vodu (miliony krychlových metrů za den, čerpaných ze 1300 vrtů do pouště) celkem 1600 km až k městům na pobřeží a také zúrodňovaly pouštní půdu.

Zásahem v Libyi s oficiálním odůvodněním, že jí pomáhají osvobodit se od přítomnosti ISIL, mohou Spojené státy a největší evropské mocnosti také znovu otevřít své Kaddáfím v roce 1970 uzavřené vojenské základny, jež se nacházejí v důležitém strategickém místě na průsečíku Středomoří, Afriky a Středního východu.

A konečně, díky „misi pomoci Libyi“ si USA a velké evropské mocnosti rozdělí kořist z největší loupeže století: 150 miliard dolarů svrchovaných libyjských fondů zkonfiskovaných v roce 2011. Ty by se mohly zčtyřnásobit, pokud by se libyjský energetický export vrátil na předchozí úroveň. Svrchované fondy, investované v Kaddáfího éře za účelem vzniku autonomní měny a finančních orgánů Africké unie. To byl důvod pro rozhodnutí svrhnout Kaddáfího, jak vyplývá z mailů tehdejší americké ministryně zahraničí Clintonové. Tyto fondy budou použity na rozbití toho, co zůstává z libyjského státu. Státu, který „nikdy neexistoval“, protože v Libyi bylo pouze „množství kmenů“, jak prohlásil Giorgio Napolitano, přesvědčený, že se nachází v senátu Italského království.

Překlad
Helena Hladilová
Zdroj
Il Manifesto (Itálie)