Na přední straně scény NATO ujišťuje, že bylo posíleno „Putinovým šílenstvím“. Ukrajina, mohutně vyzbrojená Západem, vede protiofenzívu a tlačí „útočníka“ zpět. Na mezinárodní úrovni přinášejí sankce své ovoce. Finsko a Švédsko, které se cítí ohroženy, se rozhodly připojit k Severoatlantické alianci. Rusové brzy svrhnou „diktátora“ v Kremlu.
Tomuto velkolepému vyprávění odporují fakta. Na frontu se dostane jen asi třetina západních zbraní. Ukrajinská armáda je však vyčerpaná. Téměř všude ustupuje a několik výbojů na celkovém obrazu nic nemění. Dvě třetiny západních zbraní, zejména těch nejtěžších, jsou již k dispozici na černém trhu na Balkáně, zejména v Kosovu a Albánii, které se staly hlavními místy pašování v této oblasti. Západní sankce představují riziko hladomoru, nikoliv však v Rusku, ale ve zbytku světa a zejména v Africe. Turecko a Chorvatsko jsou proti vstupu nových členů do NATO. Je možné je přesvědčit, ale za cenu radikálních politických změn, kterým se Západ vždy bránil.
I když bude Rusko dost moudré na to, aby své vítězství příliš hlasitě neoslavovalo, jako tomu bylo v Sýrii, bude to vnímáno jako selhání největší vojenské síly NATO v dějinách. Naprosté selhání, protože Severoatlantická aliance se fyzicky zapojila do boje, zatímco v Sýrii stála mimo bojiště. Mnoho vazalských států Washingtonu se pokusí vymanit. Je pravděpodobné, že jejich civilní představitelé zůstanou mentálně orientováni na Západ, zatímco jejich vojenští vůdci se rychleji obrátí k Moskvě a Pekingu. V příštích letech se karty znovu zamíchají. Nebude se jednat o přechod od sounáležitosti s Washingtonem k sounáležitosti s novými vítězi, ale o vytvoření multipolárního světa, v němž je každý zodpovědný sám za sebe. V sázce není nové vymezení zón vlivu, ale konec mentality stanovující hierarchii mezi národy.
Z tohoto úhlu pohledu je fascinující sledovat západní rétoriku. Mnozí experti ze starého světa vysvětlují, že Rusko chce obnovit své impérium. Tvrdí, že již znovu dobylo Osetii a Krym a nyní útočí na Donbas. Rekonstruují historii pomocí zfalšovaných citátů prezidenta Putina. Každý, kdo studuje současné Rusko a ověřuje si údaje, ví, že to není pravda. Připojení Krymu k Ruské federaci a budoucí připojení Osetie, Donbasu a Podněstří nemá nic společného s impériem, ale s obnovou ruského národa, který byl rozčleněn během rozpadu Sovětského svazu.
V této souvislosti začíná malá část západního vedení zpochybňovat rozhodnutí svého amerického pána. Ke stejnému jevu došlo v posledním trimestru na konci mandátu francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Ten, když viděl lidskou katastrofu, ke které značně přispěl v Libyi, a svůj neúspěch v Sýrii, souhlasil s tím, že bude s Damaškem jednat o separátním míru. Washington, rozzuřený jeho nezávislostí, však zorganizoval jeho volební porážku ve prospěch Françoise Hollanda. Ten ve dnech následujících po jeho nástupu do Elysejského paláce znovu nastartoval západní válečnou mašinérii na deset let dopředu. Bylo to právě v té době, kdy se Rusko rozhodlo k intervenci v Sýrii. Rusko dva roky dokončovalo vývoj nových zbraní a poté začalo bojovat proti džihádistům vyzbrojeným Západem a řízenými NATO z jeho spojeneckého pozemního velitelství v Turecku.
Zatímco v západním tisku triumfovala hesla NATO, naše studie o historii, významu a místě banderovců na současné Ukrajině byly široce rozšířeny ve vůdčích kruzích po celém světě. Mnozí „spojenci“ Washingtonu nyní odmítají podporovat tyto „Ukrajince“, o nichž vědí, že jsou neonacisté. Domnívají se, že v tomto boji má pravdu Rusko. Německo, Francie a Itálie již pověřily některé členy svých vlád, aby s Ruskem jednali, aniž by se tím změnila oficiální politika jejich zemí. Přinejmenším tito tři členové Severoatlantické aliance hrají opatrně dvojí hru. Pokud se věci pro NATO zvrtnou, budou první, kteří se otočí.
Podobně Svatý stolec, který se přiblížil k hlásání nové křížové výpravy proti „třetímu Římu“ (Moskvě) a rozšířil fotografie papeže modlícího se s manželkami banderovců z pluku Azov, rovněž navázal kontakt nejen s patriarchou Cyrilem, ale i s Kremlem.
Všechny tyto kontakty, ať už jsou jakkoli diskrétní, dráždí Washington, který se již snaží tajné emisary odstranit. Ale právě to, že byli oficiálně odvoláni, dává těmto emisarům větší prostor k jednání. Důležité je, že se za to, co dělají, zodpovídají těm správným lidem. Je to nebezpečná hra, o čemž svědčí volební porážka prezidenta Sarkozyho, když se pokusil osvobodit od svého amerického sponzora.
Hypotéza 1: Rozšíření NATO by potvrdilo jeho nový účel.
Pokusme se od těchto událostí poodstoupit a podívat se, jak by se mohly vyvíjet.
Aby Turecko a Chorvatsko přijaly členství Finska a Švédska v NATO, muselo by NATO přistoupit na jejich podmínky.
– U Turecka jde o zařazení PKK a Hizmetu na seznam teroristických organizací, zatčení a vydání jejich členů,
– obnovení jeho zbrojního průmyslu v programu výroby letounů F-35,
– v případě Chorvatska změna volebních zákonů v Bosně a Hercegovině s cílem poskytnout politické zrovnoprávnění tamní chorvatské menšině.
PKK nezastupuje Kurdy obecně, ale jen některé z nich. Vznikla jako marxisticko-leninská strana bojující proti turecké vojenské diktatuře během studené války. Poté, po zatčení svého vůdce a rozpadu SSSR, změnila stranu a stala se libertariánskou stranou sloužící Pentagonu na Blízkém východě. Dnes je to žoldácká milice, která slouží jako krytí americké okupace v Sýrii. Považovat ji za teroristickou organizaci by znamenalo evakuovat vojáky GŠ ze Sýrie a vrátit ropné vrty Damašku.
Fethullah Gülen je duchovním otcem velké charitativní organizace, která působí v mnoha zemích. Jeho vydání ze Spojených států a považování jeho organizace za teroristickou by CIA připravilo o spojení v mnoha afrických a turecky mluvících asijských zemích. To by bylo pro Washington myslitelné pouze v případě, že by byl AfriCom nasazen na africkém kontinentu, místo aby byl vyhoštěn do Německa. Probíhají jednání o jeho zřízení v Somalilandu, který by se tak stal mezinárodně uznaným státem.
Vzhledem k dlouhé sérii útoků, které PKK v Turecku provedla, a pokusu o atentát na prezidenta Erdogana, po němž následoval pokus o puč v červenci 2016, v němž hrál Hizmet jménem CIA hlavní roli, jsou požadavky Ankary zcela oprávněné.
K opětnému zařazení Turecka mezi země vyrábějící letouny F-35 nic nestojí, ale jeho vyřazení ze seznamu bylo sankcí tváří v tvář nákupu ruských protiletadlových zbraní S400 tureckou armádou. Poskytnout Ankaře satisfakci za účelem rozšíření NATO tváří v tvář Rusku by bylo přinejmenším rozporuplné a nečitelné. Navíc nechat si vyrobit letouny F-35 mocností, která se neostýchá kritizovat jejich údajnou kvalitu, by se mohlo ukázat jako trapné.
Bosnu a Hercegovinu vytvořili Straussové (Richard Perle nebyl členem americké, ale bosenské delegace Daytonských dohod). Byla představována jako homogenní entita v souladu se straussovským myšlením. Chorvatská menšina (15 % obyvatelstva) byla proto ostrakizována. Jejich jazyk není uznáván a nemají žádné politické zástupce. Přistoupit na požadavek, který jejich jménem vznáší Chorvatsko, by znamenalo zpochybnit důvody, proč straussovci organizovali války v Jugoslávii (oddělit etnické skupiny a vytvořit homogenní obyvatelstvo). Navíc jsou to právě straussiáni, kdo působí na Ukrajině.
Za předpokladu, že tyto tři podmínky budou splněny nebo že budou svrženi političtí vůdci, kteří je formulovali, by rozšíření Severoatlantické aliance o Finsko a Švédsko potvrdilo změnu povahy NATO. Už by se nejednalo o strukturu zaměřenou na stabilizaci severoatlantického regionu, jak je stanoveno ve smlouvě, která v roce 1995 přiměla prezidenta Borise Jelcina, aby vážně uvažoval o vstupu své země. NATO by dokončilo svou přeměnu ve vojenskou správu západního impéria USA.
Hypotéza 2: Západní sankce a vojenská pomoc jsou určeny k přípravě dalších konfliktů.
Podívejme se nyní na skutečné důsledky západních sankcí. Opatření k vyloučení Ruska z mezinárodního finančního systému na něj nemají vliv. Nadále dováží a vyváží tolik, kolik je třeba, ale je nuceno měnit dodavatele a odběratele. Rychle vytváří obdobu systému SWIFT se zeměmi Brics (Jižní Afrika, Brazílie, Čína a Indie), ale se zbytkem světa již nemůže obchodovat přímo. V Africe již není možné koupit potašová hnojiva. Hlavními vývozci jsou totiž Rusko a Bělorusko. Nastává hladomor. Generální tajemník OSN António Guterres již bije na poplach. Žádá Západ, aby povolil výjimku ze svého embarga na potašová hnojiva.
V nejpravděpodobnějším případě, že Washington svou politiku nezmění, povede hladomor k novým válkám a rozsáhlé migraci do Evropské unie.
Je přinejmenším překvapivé, že po pádu Mariupolu byly Spojené státy ochotny poslat dalších 40 miliard dolarů na Ukrajinu, kde již přišly o dalších 14 miliard dolarů. Ve skutečnosti dvě třetiny z nich nikdy nedorazily na místo určení. Tyto částky byly rozkradeny a zpronevěřeny. Brzy bude v Kosovu a Albánii k dispozici zbraní asi za 18 miliard dolarů. Buď Pentagon rozhazuje peníze, nebo investuje tím, že tento obrovský arzenál drží mimo dohled Kongresu.
Náměstkyně ministra zahraničí USA pro politické záležitosti Victoria Nulandová proto 11. května odcestovala do Maroka, aby předsedala zasedání globální koalice proti Daeši. Zasedání se zúčastnilo 85 států na úrovni svých ministrů zahraničních věcí. Paní Nulandová předvídatelně odsoudila opětovné formování Daeše, které se již neodehrává na Blízkém východě, ale v Sahelu. Vyzvala všechny účastníky, aby se připojili k USA v boji proti tomuto nepříteli. Protože však všichni viděli masivní podporu Pentagonu džihádistům v Iráku a Sýrii, všichni přítomní diplomaté pochopili, že bouře se strhne brzy. Zbraně chyběly a Pentagon nechtěl být přistižen při tom, že je opět dodá džihádistům. Bude je prostě muset získat z Balkánu, kde stále čekají v bednách na své koncové uživatele.
Válka v Sahelu nebude problém. Ušetří velmoci a bude mít za následek jen africké oběti. Bude trvat tak dlouho, dokud ji budou živit, a žádný spojenec si nedovolí všimnout, že tento konflikt existuje jen proto, že napadli a zničili Libyi. Vše může pokračovat jako dosud, pro část lidstva zůstane svět unipolární s Washingtonem v jeho středu.
Články tohoto autora
Odeslat zprávu
