Hon na čarodějnice ve "svobodné" Libyi

Kritici zásahu NATO v Libyi již vydali jedno ze svých nejtvrdších obvinění proti mezinárodním mediím, a zvláště proti stanici Al-Džazíra se sídlem v Doha (v Kataru - pozn. překl.), která se prohlašuje za největšího zastánce tzv. Arabského jara. Rezignace generálního ředitele stanice Al-Džazíra, Wadah Kanfariho, která následovala po zveřejnění depeší Wikileaks, jež odkryly jeho napojení na CIA, dává takovým kritikám opodstatnění. Spolu s tím, jak byl tento zpravodajský kanál viděn jako "hlas" hnutí proti Libyi Muammara Kaddáfího, vyvstávají také otázky ohledně prospěchu pro pana Kanfara a ohledně zájmů tohoto zpravodajského kanálu na intervenci NATO, která měla přivést hnutí k moci.

Množství zpravodajských reportáží, které byly zmanipulovány, aby tak nahrávaly intervenci, bylo ostře napadáno mnoha organizacemi za lidská práva. Z nich nejvýznamnější byla ničím nepodložená fáma, že tzv. Afričtí žoldnéři (údajná speciální nájemná africká komanda - pozn. překl.) pracovali pro Muammara Kaddáfího. Naproti tomu organizace jako Amnesty International upozorňovala na nedostatek důkazů této fámy - která vedla k systematickému pronásledování černých Libyjců rebely a ostatních Afričanů, kteří uprchli ze země za minulý půlrok.

Krátce před pádem Tripolisu byla celá převážně černá populace města Tawerghy zcela vyhlazena rebely v nedaleké Misuratě. Rebelové zanechali své podpisy na zdech města: "Brigáda za vyhlazení otroků černé pleti". Několik dní předtím rebelové pronikli do Tripolisu; jeden můj přítel, pracující v uprchlickém táboře, mi volal s tím, že se brzy ráno objevilo v táboře na tisíc lidí z Tawerghy.

Tento tábor byl podle zpráv také vyhlazen a lidé, kteří poskytovali úkryt lidem z Tawerghy ve svých domech, jsou terčem útoků. Právě na jeden takový dům v Tripolisu včera zaútočili rebelové ze Zintanu, protože poskytoval přístřešek osmi rodinám z Tawerghy.

"Bylo jich tam na čtyřicet, většinou s odjištěnými kalašnikovy, připravenými ke střelbě na bezbranné lidi," řekl mladík žijící v domě. "Sebrali všechny dospělé muže z Tawerghy, mého otce a bratra a zanechali jen dva staříky a vzali vše, co se dalo zpeněžit. Přišli ze všech stran naší země, s namířenými zbraněmi na naše obličeje, aby tak vyděsili naše ženy; v jednu chvíli mával jeden z nich zbraní na jedno z dětí z Tawerghy. Jediným naším zločinem bylo, že jsme nabídli přístřeší těmto zuboženým lidem."

Nastal tu příval černých lidí, kteří opouštěli zemi, ale minulou sobotu musel jeden z organizátorů zodpovědných za evakuaci tisíců námezdních pracujících z ostatních zemí, a sice Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) tento proces zastavit. Mluvčí IOM Jumbe Omari Jumbe řekl pro Reuters: "Dočasná národní přechodná rada říká, že musí migranty zkontrolovat, registrovat a zjistit, kdo je skutečně migrant a kdo není."

Při své poslední návštěvě minulý týden si David Cameron užíval chválu od vůdců Dočasné národní přechodné rady, Mustafy Abdel Jalila a Mahmouda Jabrila za britskou účast v jejich "revoluci" a nadšeně zdůrazňoval úspěch, kterého byl svědkem, spolu s humanitárními pracemi a lidmi v ulicích. Cameron a další vůdcové států NATO se jakkoliv nezmínili o napadání černých lidí jakožto součásti rozsáhlého honu na čarodějnice proti komukoliv, kdo byl jen vzdáleně spojován s podporou bývalého režimu.

Ještě před pádem hlavního města poskytovaly prázdné prostory staveb, které nebyly dokončeny, a hotely útočiště tisícům, kteří unikli z míst, která již rebelové se zásadní podporou NATO obsadili. Po převzetí moci se tito utečenci zároveň s tisíci dalších lidí z Tripolisu ocitli opět ve stejně složité situaci a byli přinuceni se skrývat, pokud neměli peníze nebo jiné prostředky, aby mohli uprchnout. S každým dalším dnem jsou nacházeni další mrtví nebo věznění a pravidelně vzpomínám na jistou konverzaci, když jsem čekal v přístavu při opouštění města, kdy nějaký spolucestující prohodil k ozbrojenému strážci, že všechny věznice musí být teď prázdné, když rebelové propustili všechny tamní vězně. Stráže se pousmál: "Však my je zase naplníme."

Lidé, kteří veřejně kritizují novou vládu, čelí zvláštním hrozbám - podle zprávy Russia Today (www.rt.com) řekl jeden muž: "Když se já ukáži před kamerou, střelí mně do hlavy... Vzpomínáte na Ehaba, toho černocha? Byl uvězněn před pár dny poté, co se objevil v TV." Když vstupují v televizních zprávách, vždy mají zakryty obličeje a jména.

Hon na čarodějnice se rozšiřuje i na ne-Libyjce, kteří přišli ze zemí, které byly s minulým režimem spřáteleny. Když jsme se nalodili na rybářskou loď, která nás evakuovala na Maltu, jeden ozbrojenec hned vyhrknul, že dva telesurští novináři (Telesur je venezuelská TV stanice - pozn. překl.), jeden Kubánec a jeden Ekvádorec, nesmějí na palubu, protože "Jižní Amerika je přítel Kaddafiho." Také všichni východoevropané čelí zákazu opuštění země a Ukrajinci a Rusové, kteří toho času v zemi pracovali, hlásili, že jsou biti a mučeni rebely.

Lidé, kteří patří k nejširšímu libyjskému kmeni, Wafalla, sídlícímu v Beni Walid, jsou mezi prvními terči. Tento kmen se odmítnul vzdát Dočasné národní přechodné radě a jeden mladík z Wafally řekl: "Oni vědí, ze kterého jsme kmene jen pohledem na naše tváře. Musím se přemisťovat každý den na jiné místo. Nemůžeme jít ani do nemocnice najít lidi, o kterých si myslíme, že jsou mrtví nebo ranění, protože by nás hned sebrali. Není tu bezpečného místa."

Jedna moje přítelkyně - univerzitní učitelka, která získala svůj doktorát na London School of Economics (viz. foto), Salma, spáchala stejný zločin spočívající v tom, že pocházela z kmene Kaddáfa. Byla střelena do hlavy, když prchala na letiště spolu se svou matkou a dvěma neteřemi, 20-ti měsíční Yam a Aden, která měla jen 3 týdny.

Týdny po obsazení Tripolisu převládají zprávy o "posledním tažení" ze strany rebelů do Beni Walid, Sirty a Sabha (města v Libyi vzdorující útokům NATO a jím podporovaných "rebelů" - pozn. překl.). Ale odpor pokračuje zuřivými boji, které nutí rebely odtáhnout od Beni Walid a obyvatelům této oblasti bylo dáno ultimátum: vzdát se, nebo čelit krveprolití.

Při vlivu informací o situaci v Iráku a Afghánistánu a při povědomí o Palestině, jež nejsou vzdáleny myšlení lidí z arabských ulic, hrála Al-Džazíra klíčovou roli v přesvědčování lidí o tom, že tato "revoluce", u níž Dočasná národní přechodná rada připustila, že nebyla možná bez intervence NATO, byla (údajně) uvítána řadovými Libyjci.

Ve skutečnosti nebyla před samotným začátkem bombardování zjišťována podpora obyvatel rebelům a NATO. A celých šest měsíců bombardování NATO, jehož cílem bylo přinutit ke kapitulaci oblast za oblastí, nebyla Dočasná národní přechodná rada schopna přestěhovat své sídlo do Tripolisu; a stejně tak i stále probíhající hon na čarodějnice za účelem vykořenění jakéhokoliv případného odporu k vytvoření nového statu quo, je známkou toho, že je tento status quo mnohem slabší, než bylo Organizaci spojených národů předkládáno k uvěření.