Sýrie, Turecko, Izrael a energetická válka na Velkém Středním východě

3. října turecká armáda opakovaně dělostřelectvem ostřelovala území Sýrie. Tato vojenská akce, která byla tureckou armádou příhodně použita k vytvoření desetikilometrové „nárazníkové zóny“ země nikoho, byla reakcí na údajné zabití několika tureckých civilistů syrskými jednotkami.

Panují široké spekulace, že onen jeden syrský minometný granát, který zabil turecké civilisty, byl odpálen Tureckem podporovanou opozicí s cílem poskytnout Turecku záminku k vojenské akci, čili v žargonu tajných služeb šlo o „operaci pod falešnou vlajkou“ [1].

Turecký ministr zahraničí, nakloněný Muslimskému bratrstvu, nevyzpytatelný Ahmet Davutoglu, je v turecké vládě hlavním architektem sebezničující strategie Turecka svržení svého bývalého spojence Bashara al-Assada v Sýrii [2].

Podle jedné zprávy se od r. 2006, za vlády islamistického sunitského premiéra Recepa Tayyipa Erdogana a jeho k Muslimskému bratrstvu inklinující strany AKP, Turecko stalo novým centrem globálního Muslimského bratrstva [3]. Dobře informovaný zdroj z Istanbulu mluví o zprávě, že před posledními tureckými volbami dostala Erdoganova AKP „dar“ ve výši 10 miliard dolarů od saudského království, srdce světového džihádistického salafismu, pod přísným fundamentalistickým pláštíkem wahabismu [4]. Od 50. let, kdy si CIA koupila přední členy egyptského Muslimského bratrstva v exilu v Saudské Arábii, docházelo k fúzi mezi saudskou odnoží wahabismu a agresivním džihádistickým fundamentalismem Bratrstva [5].

Turecká reakce na jediný syrský minometný granát, po kterém následovala okamžitá syrská omluva za tento incident, hraničí s plnohodnotnou válkou mezi dvěma zeměmi, které byly až do loňského roku historicky, kulturně, ekonomicky a dokonce i nábožensky nejbližšími spojenci.

Toto válečné nebezpečí je ještě vážnější. Turecko je plnohodnotným členem NATO, jehož charta výslovně uvádí, že útok na jeden stát NATO je útokem na všechny. Fakt, že jaderně vyzbrojené Rusko a Čína učinily z obrany syrského režimu Bashara al-Assada strategickou prioritu, přivádí strašidlo světové války blíže, než by si většina z nás chtěla představovat.

V analýze konkurenčních sil v regionu z prosince 2011 bývalý analytik CIA Philip Giraldi přišel s následujícím předvídavým komentářem:

NATO je již do syrského konfliktu zapojeno tajně, kdy se vedení ujímá Turecko coby natrčená loutka USA. Ministr zahraničí Ankary Ahmet Davutoglu otevřeně připustil, že jeho země je připravena provést invazi, jakmile se na tom západní spojenci dohodnou. Tato intervence by byla založena na humanitárních principech, na obraně civilní populace na základě doktríny „zodpovědnost chránit, která byla použita k ospravedlnění útoku na Libyi. Turecké zdroje tvrdí, že tato intervence by začala vytvořením nárazníkové zóny podél turecko-syrské hranice, a pak by byla rozšiřována. Aleppo, syrské největší a nejkosmopolitnější město, by bylo klenotem, který by se stal cílem osvobozeneckých sil.

Neoznačená letadla NATO přilétají na turecké letecké základny v blízkosti Iskenderum na syrské hranici, dodávají zbraně z arzenálu zesnulého Muammara Kaddáfího, jakož i dobrovolníky z Libyjské přechodné národní rady, kteří mají zkušenosti v poštvávání místních dobrovolníků proti vycvičeným vojákům, což je dovednost, kterou získali při střetu s Kaddáfího armádou. Iskenderum je také sídlem Svobodné syrské armády, ozbrojeného křídla Syrské národní rady. Francouzské a britské zvláštní jednotky provádí výcvik a pomáhají syrským ozbrojencům, zatímco CIA a americké jednotky zvláštních operací poskytují komunikační vybavení a výzvědné informace, aby pomohly věci ozbrojenců a umožnili jim vyhnout se místům se syrskou armádou [6].

Jen málo povšimnutým byl fakt, že ve stejný den, kdy Turecko spustilo svoji neadekvátní odpověď ve formě vojenského útoku na syrské území, který stále probíhá, provedla izraelská armáda (IDF) to, co bylo zjevně akcí mající odvést pozornost od Turecka a vytvořit hororový scénář války o dvou frontách, které čelilo Německo v obou světových válkách. IDF poslala velký počet jednotek na strategické Golanské výšiny na hranici obou zemí, které byly, od chvíle, kdy je v r. 1967 Izrael zabral, oblastí bez napětí [7].

Probíhající nová fáze přímé zahraniční vojenské intervence ze strany Turecka, podporované de facto pravičáckým Netanyahuovým režimem Izraele, se kupodivu téměř do písmene řídí scénářem načrtnutým předním washingtonským neokonzervativním mozkovým trustem Brookings Institution. Ve svém strategickém dokumentu z března 2012 Záchrana Sýrie: Vyhodnocení možností změny režimu, předložili geopolitičtí stratégové Brookings plán na zneužití tak zvaných humanitárních obav kvůli úmrtím civilistů, stejně jako v Libyi v r. 2011, aby se ospravedlnila agresivní vojenská intervence v Sýrii, něco, co předtím učiněno nebylo [8].

Zpráva Brookings uvádí následující scénář:

Izrael by mohl rozmístit jednotky na nebo poblíž Golanských výšin, a tím by mohl odvést pozornost sil režimu od potlačování opozice. Toto rozmístění by mohlo vyvolat u Assadova režimu obavy z války na více frontách, obzvláště pokud by Turecko bylo ochotno učinit totéž na své hranici a pokud by byla syrská opozice nepřetržitě zásobována zbraněmi a cvičena [9]

Zdá se, že je to přesně to, co se odehrává na počátku října 2012. Autoři zprávy Brookings mají vazby na jisté prominentnější válečné štváče stojící za Bushovou-Cheynyho válkou proti Iráku. Jejich sponzor, Sabanovo centrum pro středovýchodní politiku, má za členy také zahraničně-politické poradce republikánského pravičáckého kandidáta Mitta Romneyho, otevřeně upřednostňovaného kandidáta Netanyahu.

Sabanovo centrum pro středovýchodní politiku Brookings, které zprávu vydalo, je výtvorem povstavším z obrovského daru Haima Sabana, Američana s izraelským občanstvím a mediálního miliardáře, který rovněž vlastní velkého německého mediálního obra Pro 7. Haim Saban otevřeně říká, že jeho cílem je prosazovat specifické izraelské zájmy prostřednictvím své filantropie. New York Times kdysi označily Sabana za „neúnavného milovníka Izraele“. Saban těmže novinám v rozhovoru v r. 2004 řekl: „Jsem mužem jedné věci, a tou věcí je Izrael.“ [10]

Vědátoři v Saban, stejně jako v jeho představenstvu, mají jasné neokonzervativní a likudnické vazby. Patří k nim, v minulosti nebo nyní, Shlomo Yanai, bývalý šéf vojenského plánování izraelské armády; Martin Indyk, bývalý americký velvyslanec v Izraeli a zakladatel pro-izraelského Washingtonského institutu pro blízkovýchodní politiku (WINEP), velké likudnické lobby ve Washingtonu. K významným externistům patří Avi Dicter, bývalý šéf izraelské Shin Bet; Yosef Kupperwasser, bývalý šéf výzkumné sekce direktorátu vojenské rozvědky izraelské armády. K členům patří i Bruce Riedel, expert CIA na Střední východ s 30 praxí a Obamův poradce pro Afghánistán; [11] Kenneth Pollack, další bývalý expert CIA na Střední východ, který byl obviněn v rámci izraelského špionážního skandálu, když byl představitelem Bushovy vlády pro národní bezpečnost [12].

Proč by se Izrael chtěl zbavit „nepřítele, kterého zná“, Bashara al-Assada, a vyměnit ho za režim Muslimského bratrstva? Pak by byla zdánlivě bezpečnost Izraele ohrožena tím, že měl fanatické režimy Muslimského bratrstva v Egyptě na jihu a v Sýrii na severu, a možná také v Jordánsku.

Geopolitický rozměr

Významnou otázkou, kterou je třeba položit, je, co by mohlo spojovat Izrael, Turecko a Katar ve formě nesvaté aliance na jedné straně, a Assadovu Sýrii, Írán, Rusko a Čínu na straně druhé, v tak smrtící konfrontaci kvůli politické budoucnosti Sýrie? Jednou z odpovědí je energetická geopolitika.

Při geopolitickém posuzování Středního východu je ještě třeba plně docenit dramaticky rostoucí význam kontroly nad zemním plynem pro budoucnost nejen zemí produkujících zemní plyn na Středním východě, ale také pro EU a Euroasii, včetně Ruska coby producenta a Číny coby spotřebitele.

Zemní plyn se rychle stává oblíbeným zdrojem „čisté energie“, nahrazujícím uhlí a jaderné elektrárny v celé Evropské unii, obzvláště poté, co Německo rozhodlo o odstavení svých jaderných elektráren po katastrofě ve Fukušimě. Plyn je považován za mnohem „zelenější“ u tak zvaného „uhlíkové otisku“. Jediným realistickým způsobem, jakým budou vlády EU, od Německa a Francie po Itálii a Španělsko, schopny dodržet EU nařízené snížení emisí CO2 do r. 2020 je výrazný posun ke spalování plynu, místo uhlí. Plyn snižuje emise CO2 oproti uhlí o 50-60% [13]. Vzhledem k tomu, že ekonomické náklady při používání plynu místo větru, nebo dalších alternativních forem energie, jsou dramaticky nižší, stává se plyn rychle v EU, největším vynořujícím se trhu pro plyn na světě, poptávanou energií.

Objev obrovských zásob plynu v Izraeli (spíše na okupovaných palestinských územích – p.p.), v Kataru a v Sýrii, v kombinaci s vynořováním se EU coby potenciálně největšího světového spotřebitele zemního plynu, vytváří zárodky současného geopolitického střetu kvůli Assadovu režimu.

Plynovod Sýrie-Írán-Irák

V červenci 2011, kdy byly destabilizační operace NATO a států Zálivu proti Assadovi v Sýrii v plném proudu, podepsaly vlády Sýrie, Íránu a Iráku historickou dohodu o plynovodu, která prošla uprostřed zpráv CNN o syrských nepokojích téměř bez povšimnutí. Tento plynovod, který by měl stát 10 miliard dolarů a jeho dokončení by mělo trvat tři roky, by vedl z íránského přístavu Assalouyeh poblíž plynového pole Jižní Pars v Perském zálivu, do Damašku v Sýrii, přes irácké území. Írán má nakonec v plánu plynovod následně prodloužit z Damašku do libanonského přístavu ve Středozemním moři, odkud by mohl být dodáván na trh EU. Sýrie by kupovala íránský plyn, stejně jako Irák by na základě dohody kupoval íránský plyn z pole Jižní Pars.

Jižní Pars, jehož zásoby plynu se nachází v obrovském poli, které je rozděleno mezi Katar a Írán v Zálivu, má být největším plynovým polem na světě [14]. De facto by to byl šíitský plynovod ze šíitského Íránu přes Irák s šíitskou většinou do k šíitům přátelské alavitské Sýrie al-Assada.

Ke geopolitickému dramatu přispívá i fakt, že naleziště Jižní Pars leží uprostřed teritoriálního předělu mezi šíitským Íránem a sunitským salafistickým Katarem v Perském zálivu. Katar je také čirou náhodou místem, kde se nachází velící uzel amerického velitelství Střed, je tam sídlo centrály amerického letectva, expediční letecký sbor RAF č. 83 a 379. expediční křídlo amerického letectva. V krátkosti, Katar, mimo to, že vlastní a je sídlem proti-assadovské televize Al Jazeera, která vysílá proti-syrskou propagandu v celém arabském světě, je úzce svázán s vojenskou přítomností USA a NATO v Zálivu.

Katar má očividně se svým podílem na poli Jižní Pars jiné plány, než se spojit s Íránem, Sýrii a Irákem. Katar nemá žádný zájem na úspěchu plynovodu Írán-Irák-Sýrie, který by byl zcela nezávislý na tranzitních trasách přes Katar nebo Turecko, na otevírající se trhy EU. V podstatě činí vše možné, aby ho sabotoval, včetně toho, že vyzbrojuje syrskou sebranku z „opozice“, z nichž mnozí jsou džihádisté poslaní do země z jiných zemí, včetně Saudské Arábie, Pákistánu a Libye.

K odhodlání Kataru zničit plynárenskou spolupráci Sýrie, Íránu a Iráku dále přispívá objev ze srpna 2011, kdy syrské prospektorské společnosti našly obrovské plynové pole v Qara, blízko hranic s Libanonem a poblíž ruské pronajaté námořní základny Tartus na syrském pobřeží Středozemního moře [15]. Jakýkoliv vývoz syrského nebo íránského plynu do EU by šel přes na Rusy navázaný přístav Tartus. Podle informovaných alžírských zdrojů má být nově objevené syrské ložisko plynu, ačkoliv to vláda v Damašku bagatelizuje, stejné nebo větší, než ložiska v Kataru.

Jak v nedávném článku poukázal dobře informovaný analytik Asia Times Pepe Escobar, plánem Kataru je exportovat své obrovské zásoby plynu přes jordánský záliv Aqaba, přes zemi, kde Muslimské bratrstvo hrozí diktatuře krále také. Katarský emír očividně ušil dohodu s Muslimským bratrstvem, ve které podporuje jeho mezinárodní expanzi, výměnou za mírový pakt doma v Kataru. Režim Muslimského bratrstva v Jordánsku, a také v Sýrii, podporovaný Katarem, by změnil celou geopolitiku světového trhu s plynem, a to náhle a výrazně ve prospěch Kataru a v neprospěch Ruska, Sýrie, Íránu a Iráku [16]. Byla by to také obrovská rána pro Čínu.

Jak Escobar zdůrazňuje, „je jasné, na co cílí Katar: chce zabít plynovod Írán-Irák-Sýrie za 10 miliard dolarů, dohodu, která byla stvrzena dokonce i přesto, že vzpoura v Sýrii již probíhala. Zde jsme svědky přímé konkurence Kataru jak s Íránem (coby producentem), tak Sýrií (coby místem určení), a v menší míře Irákem (coby tranzitní zemí). Je užitečné si připomenout, že Teherán a Bagdád jsou silně proti změně režimu v Damašku“. A dodává: „Pokud dojde ke změně režimu v Sýrii – za přispění Katarem navrhované invaze – stanou se věci ohledně trubek snadnějšími. Více než pravděpodobný post-assadovský režim Muslimského bratrstva by více než uvítal katarský plynovod. A to by učinilo rozšíření do Turecka mnohem snazším.“ [17]

Izraelské plynové dilema

Celý obrázek dále zkomplikoval nedávný objev obrovských zásob zemního plynu u pobřeží Izraele.

Plynové pole Tamar u pobřeží severního Izraele má podle očekávání začít dodávat plyn pro použití Izraelem koncem roku 2012. Měničem hry byl dramatický objev enormního pole zemního plynu u pobřeží Izraele na konci roku 2010, v tom, co geologové nazývají Levant či Levantský bazén. V říjnu 2010 Izrael objevil obrovské „super obří“ plynové pole u pobřeží toho, co prohlašuje za svoji Výlučnou ekonomickou zónu (EEZ) [18].

Naleziště se nachází asi 84 mil západně od přístavu Haifa v hloubce tří mil. Pojmenovali ho Leviathan po biblické mořské příšeře. Tři izraelské energetické společnosti ve spolupráci s Noble Energy z texaského Houstonu oznámily, že podle počátečních odhadů obsahuje toto pole 16 bilionů stop krychlových plynu – což z něj činí nevětší světový objev hloubkového podmořského plynu desetiletí, což nadále diskredituje teorie „ropného vrcholu“, podle kterých má planeta zažít dramatický a permanentní nedostatek ropy, plynu a uhlí. Abychom dali tato čísla do perspektivy, tak toto jediné plynové pole, Leviathan, má obsahovat dost zásob, aby uspokojovalo izraelskou potřebu plynu po 100 let [19].

Energetická soběstačnost státu Izrael unikala od jeho založení v r. 1948. Opakovaně byl prováděn průzkum u ropy a plynu, ale s hubenými výsledky. Na rozdíl od jeho na energii bohatých arabských sousedů to vypadalo, že Izrael nemá štěstí. Pak v r. 2009 texaský prospektorský partner Izraele, Noble Energy, objevil pole Tamar v Levantském bazénu, asi 50 mil západně od izraelského přístavu Haifa, obsahující podle odhadu 8,3 tcf (bilionů stop krychlových) vysoce kvalitního zemního plynu. Tamar byl největším světovým plynařským objevem v r. 2009.

Izrael objevil obrovské zásoby plynu v Levantském bazénu prostřednictvím Noble Energy. Zdroj: mapa Noble Energy, viz výše.

V té době byly celkové izraelské zásoby plynu odhadovány na pouhých 1,5 tcf. Vládní odhady uváděly, že jediné fungující plynové izraelské pole, Yam Tethys, které dodává asi 70% zemního plynu země, bude do tří let vyčerpáno.

S Tamar začaly vyhlídky vypadat výrazně lépe. Pak, pouhý rok po Tamar, stejné konsorcium, vedené Noble Energy, narazilo na největší objev plynu za desítky let historie zúčastněných firem, Leviathan, ve stejném Levantském geologickém bazénu. Současné odhady říkají, že pole Leviathan obsahuje nejméně 17 tcf plynu. Izrael přešel z plynového hladomoru do plynových slavností během několika měsíců [20].

Nyní Izrael čelí strategickému a velmi nebezpečnému dilematu. Přirozeně, že Izrael není nadšen, když vidí Sýrii al-Assada, ve spojení s úhlavním nepřítelem Izraele Íránem a Irákem a Libanonem, jak konkurenčně převyšují izraelský export plynu na trhy EU. To by vysvětlovalo, proč izraelská Netanyahuova vláda zasahovala v Sýrii a spolupracovala s proti-assadovskými silami. Nicméně vláda Muslimského bratrstva v Sýrii, vedená organizací ustředěné kolem Mohammada Shaqfaha, by pro Izrael znamenala mnohem nepřátelštější sousedy, kdy nyní puč Muslimského bratrstva egyptského prezidenta Mohameda Morsi vytvořil nepřátelský režim na jižní hranici Izraele.

Není žádným tajemstvím, že mezi Netanyahu a Obamovou vládou panuje nepřátelství, hraničící s nenávistí. Obamův Bílý dům a americké ministerstvo zahraničí otevřeně podporují změny režimů a nastolení vlády Muslimského bratrstva na Středním východě. Setkání Hitlary Clinton s tureckým ministrem Davutoglu letos v srpnu mělo údajně za cíl dotlačit Turecko k eskalaci své vojenské intervence v Sýrii, ale bez přímé podpory USA, protože se americká politika chce vyhnout zapojení se do nového debaklu na Středním východě [21].

Zástupce personálního ředitele ministerstva zahraničí Huma Abedin byl několika republikánskými kongresmany obviněn z vazeb na organizace kontrolované Muslimským bratrstvem. Dalia Mogadeh, Obamou jmenovaný do Poradního výboru pro na víře založené a sousedské vztahy, rovněž člen amerického poradního výboru ministerstva bezpečnosti otčiny, má otevřené vazby na Muslimské bratrstvo a je otevřeným nepřítelem Izraele, a také volá po svržení al-Assada v Sýrii [22]. Zdá se, že Obamův Washington podporuje v závodu o ovládnutí plynových toků Středního východu koně Muslimského bratrstva.

A role Ruska

Washington dočasně chodí po tenkém ledě a doufá, že oslabí al-Assada fatálně, aniž by to vypadalo, že je do toho přímo zapleten. Rusko hraje hru na život a na smrt o budoucnost své nejúčinnější geopolitické páky – své role coby hlavního dodavatele plynu EU. Letos začal ruský státní Gazprom dodávat ruský plyn do severního Německa přes plynovod Nord Stream pod Baltským mořem, z přístavu blízko Petrohradu. Nyní je strategicky klíčové pro budoucí roli Ruska jako dodavatele plynu EU jeho schopnost hrát strategickou roli ve využívání nově nalezených zásob plynu ve svém bývalém klientském státu z dob studené války, Sýrii. Moskva dlouho prosazovala svůj plynovod South Stream do Evropy, coby alternativu plynovodu Washingtonu Nabucco, u kterého měla Moskva ostrouhat [23].

Gazprom již je největším dodavatelem zemního plynu do EU. Gazprom má díky Nord Stream a dalším plánovaným plynovodům zvýšit letos své dodávky plynu do Evropy o 12%, na 155 miliard metrů krychlových. Nyní kontroluje 25% evropského trhu s plynem a má za cíl dosáhnout po dokončení South Stream a dalších projektů 30%.

Rainer Seele, předseda německé Wintershall, partnera Gazpromu v Nord Stream, naznačil geopolitické uvažování stojící za rozhodnutím připojit se k South Stream: „V globálním závodu s asijskými zeměmi o suroviny South Stream, stejně jako Nord Stream, zajistí přístup k energetickým zdrojům, které jsou pro naši ekonomiku životně důležité.“ Ale spíše než na Asii je skutečné zaměření South Stream na západ. Probíhající bitva mezi ruským South Stream a Washingtonem podporovaným Nabucco je silně geopolitická. Vítěz bude mít velkou výhodu v budoucím politickém terénu Evropy [24].

Nyní se před Sýrií coby hlavním zdrojem Ruskem řízených plynových toků do EU objevila nová velká příležitost. Pokud al-Assad přežije, bude Rusko v pozici zachránce a bude moct hrát rozhodující roli v rozvoji a využívání syrského plynu. Izrael, kde má Rusko také vysoké karty ve hře, by se mohl teoreticky přimět k podpoře rusko-syrsko-irácko-íránského plynárenského konsorcia, kdy by Izrael a Írán dosáhly jistého modu vivendi u jaderné otázky a dalších, což není nemožné, pokud by se politická konstelace Izraele po nadcházejících volbách změnila. Turecko, které se v současné chvíli nachází v hluboké vnitřní válce mezi Davutoglu a prezidentem Gülem na jedné straně, a Erdoganem na druhé, je závislé na ruském Gazpromu asi u 40% plynu pro turecký průmysl. Pokud by Davutoglu a jeho frakce prohrál, Turecko by mohlo hrát mnohem konstruktivnější roli v regionu, coby tranzitní země pro syrský a íránský plyn.

Bitva o budoucí kontrolu Sýrie je srdcem této obrovské geopolitické války a tahanic. Její výsledek bude mít obrovské následky, buď bude světový mír, nebo nekonečná válka a konflikty a masakry. Člen NATO, Turecko, si zahrává s ohněm, stejně jako katarský emír, spolu s izraelským Netanyahu a členy NATO Francií a USA. Zemní plyn je hořlavina, která tuto šílenou rvačku o energii v regionu pohání.