Rozvrácení míru v Evropě

Rada hlav států a předsedů vlád Evropské unie rozhodla 23. ledna 2022 o udělení statusu země žádající o členství Ukrajině. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová uvedla, že bude trvat dlouho (Turecko má tento status již 23 let), než se země dostane na úroveň požadovanou Unií, a to jak z ekonomického, tak politického hlediska.

Kancelář ukrajinského prezidenta již dříve upřesnila, že Kyjev nedoufá ve vstup do Unie dnes ani zítra, protože má jiný projekt, ale že status kandidáta otevírá cestu k silné finanční podpoře z Bruselu, aby se přiblížil standardům Unie.

Ukrajina totiž sdílí polský projekt Intermarium – svazek všech států ležících mezi Baltským a Černým mořem.

Intermarium versus Evropská Unie

Tento projekt vychází jak z geografické reality, tak z historické minulosti: „republiky dvou národů“ (Koruny polské a Litevského velkoknížectví) v 16. až 18. století. Poprvé ji formuloval během polské revoluce v roce 1830 kníže Adam Jerzy Czartoryski a poté v meziválečném období polský generál Józef Piłsudski pod názvem „Międzymorze Federation„. Piłsudski zároveň koncipoval ideologii zaměřenou na osvobození všech národů střední Evropy od jejich začlenění do germánské a zejména ruské říše, „prométheismus„. Jako titán sliboval lidem technický pokrok, který jim umožní osvobodit se od svých pánů. V praxi dával přednost Němcům před Rusy a neváhal se spojit s Rakousko-Uherskem a Němci proti carovi. Třetí verzi tohoto projektu představil v roce 2016 polský prezident Andrzej Duda pod názvem „Iniciativa tří moří“ (třetím mořem je Jadran). Zúčastnilo se jí jedenáct států. Za několik dní jich bylo dvanáct.

pisudsky_upTento projekt byl v zásadě legitimní politickou odpovědí na neexistenci fyzických hranic na velké středoevropské pláni: lépe se sjednotit než se podřídit nebo vést válku. Věci však nejsou tak jednoznačné, jak se zdají: Republika dvou národů byla konfederací, která umožňovala království a velkoknížectví, aby si každý z nich zachoval své vlastní fungování, zatímco Piłsudski si představoval federaci, v níž by se jednotlivé národy spojily a v níž by Poláci měli převahu. Všechna nacionalistická hnutí ve střední Evropě se odvolávají na Republiku dvou národů, ale vyvozují z ní zcela odlišné závěry.

Pro ukrajinské banderovce je Republika dvou národů dědicem Rusi vytvořené švédskými Vikingy Varegy, což je poněkud přitažené za vlasy, protože jejich území se nepřekrývají. Maximálně lze říci, že z kulturního hlediska mají tyto útvary společné body. Pro ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského je Republika dvou národů dobrým příkladem konfederace, která umožňuje osvobodit se jak od Ruska…, tak od Německa, které dominuje Evropské unii.

Právě proto, že polští a ukrajinští političtí představitelé sázejí na tento společný projekt Mezimořské konfederace, mohl prezident Zelenskyj bez uzardění uvažovat o postoupení východní Haliče Polsku [1]. V obou zemích však krajní pravice (v totalitním smyslu meziválečného období) hodlala tuto politiku využít k prosazení svých rasových idejí.

Polsko nikdy nehrálo hru na Evropskou unii, jejímž členem je od roku 2004. Během své kandidatury do Unie neváhalo vzít obrovské částky určené na reformu svého zemědělství a utratit je za nákup amerických válečných letadel a vedení války v Iráku na příkaz Washingtonu. Tuto kličku si vymysleli Polák Zbigniew Brzezinski a Francouzka Christine Lagardeová [2]. Nic se nezměnilo: Varšava je dnes ve věčném sporu s Bruselem, zejména ohledně svého soudního systému. Ukrajina nebude mít problém hrát stejnou dvojí hru.

To je hlavní problém národů střední Evropy. Právem se snaží prosadit bez svých velkých ruských a německých sousedů, ale nejsou schopny to udělat, aniž by proti nim bojovaly. V minulosti je tato patologie vždy vedla ke konfrontaci.

Kníže Adam Jerzy Czartoryski skončil svůj život v pařížském exilu a generál Piłsudski zřídil ústředí svého prométheovského hnutí rovněž v Paříži. V obou případech šlo o útěk z Německa i z Ruska. Vzpomínka na toto období dala v roce 1945 podnět k vytvoření sítě středoevropských emigrantů pracujících nejprve pro Vatikán, poté pro francouzskou tajnou službu a nakonec pro anglosaskou (síť nazývanou Intermarium [3]). Ta sdružovala hlavní uprchlé vůdce chorvatských ustašovců, rumunské Železné gardy atd. V roce 1991 pak vznikla „Visegrádská skupina“ (Maďarsko, Polsko, Česká republika a Slovensko). Dnes se stoupenci tohoto projektu obracejí k Anglosasům, tedy k podpoře Washingtonu a Londýna Varšavě a Kyjevu. Na summitu Iniciativy tří moří ve Varšavě v roce 2017 tak byl přijat americký prezident Donald Trump. Zatímco na summitu 20. června 2022 ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, intervenující prostřednictvím videa, požádal o členství a okamžitě získal členství své země.

Anglosaský zájem o projekt Intermarium je dlouhodobý. Jeden z otců anglosaské geopolitiky, sir Halford Mackinder, označil střední Evropu za srdce (Hartland) Eurasie. Podle něj mohlo britské impérium ovládnout svět jedině tak, že nejprve ovládlo tento region. Jeden z jeho žáků, premiér Boris Johnson, proto spěchal do Kyjeva podpořit prezidenta Zelenského. Mackinderovy myšlenky převzali všichni anglosasští geopolitici, samozřejmě včetně Zbigniewa Brzezinského, který byl spolu se Straussem Paulem Wolfowitzem jednou ze dvou hlavních postav washingtonské konference v roce 2000, jež předznamenala spojenectví mezi Spojenými státy a Ukrajinou [4].

Bohužel ti, kdo tlačí Spojené státy k podpoře projektu Intermarium, jsou představiteli krajně pravicového nacionalismu. Například poradci prezidentů Dwighta Eisenhowera a Ronalda Reagana, kteří je tlačili k přijetí koncepce „porobených národů (SSSR)“, byli všichni bývalí kolaboranti nacistů, členové Antibolševického bloku národů [5]; organizátoři zmíněného kongresu v roce 2000 byli jejich dětmi a nejvýznamnější z nich je americko-polský Marek Jan Chodakiewicz, který neustále zlehčuje zločiny nacistů [6].

Všichni členové Iniciativy tří moří jsou členy EU s výjimkou Ukrajiny. Většina z nich ji spontánně považuje za mnohem důležitější než EU, ačkoli nedisponuje stejnými prostředky. Skutečnost, že se Ukrajina připojila tři dny před uznáním jejího kandidátského statusu do EU, svědčí nejen o tom, že je pro ni důležitější, ale také o tom, že Brusel pochopil, že musí přijmout všechny členy Iniciativy tří moří, aby žádného neztratil.

Z dlouhodobého hlediska by tato logika měla vést všechny členy Iniciativy tří moří ke společnému odchodu z EU, až pro ně přestane být finančně výhodná, protože nikdy nesdíleli její politické cíle.

Již nyní je zpochybňována celá bezpečnostní architektura kontinentu. Ta byla reálně založena na dvou pilířích, Radě Evropy a Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.

Rusko bylo vytlačeno z Rady Evropy

Rada Evropy byla založena v roce 1949. Některým zakladatelům šlo o to založit evropskou jednotu na společných právních zásadách prostřednictvím rady států, jiným o shromáždění poslanců. Nakonec se podařilo oba projekty spojit, ale Sověti a jejich sesterské země tehdy zůstali mimo. SSSR a členové Varšavské smlouvy se připojili až těsně po pádu Berlínské zdi.

Tato Rada má dvě stěžejní instituce. První je Evropský soud pro lidská práva (ESLP). Soud se bohužel v posledních měsících zpolitizoval a vykazuje zjevnou zaujatost vůči Rusku. Například v lednu uznal právo ruského občana plivnout na oficiální portrét prezidenta Ruské federace (Karujev proti Rusku). V únoru 2022 uznal právo ruského občana narušit proputinovskou demonstraci vyvěšením nápisu „Putin je lepší než Hitler“ (Manannikov proti Rusku). A právě odsoudil ruský zákon, který byl přijat po barevných revolucích a který vyžaduje, aby politické organizace financované ze zahraničí zveřejňovaly tuto skutečnost na všech svých publikacích (Ecodefence a další proti Rusku).

Další významnou institucí byla Benátská komise, která pomáhala nově nezávislým státům osvojit si demokratická pravidla – komise, která mimochodem neustále upozorňovala Ukrajinu na její správní a institucionální postupy [7].

Západ nakonec pozastavil Rusku právo hlasovat v Radě Evropy s odůvodněním, že by se mohlo pokusit o násilnou anexi Ukrajiny. Rusko bylo ohromeno a odpovědělo, že to nikdy nemělo v úmyslu a že vystupuje z instituce, která se stala stranickou.

Rusku bylo znemožněno účastnit se zasedání OBSE

Další mezivládní platformou je Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Vznikla v roce 1973 během Helsinských dohod. Na rozdíl od OSN není rozhodčím místem, ale pouze fórem, které umožňuje všem aktérům kontinentu svobodně hovořit. Přijala například Istanbulskou deklaraci z roku 1999, známou také jako „Charta bezpečnosti v Evropě„, která stanoví dvě hlavní zásady: (1) právo každého státu zvolit si spojence podle vlastního výběru a (2) povinnost neohrožovat bezpečnost ostatních zajištěním vlastní bezpečnosti; zásady, jejichž nedodržování je příčinou konfliktu mezi Spojenými státy a Ruskem [8].

Je třeba připomenout, že Ruská federace nikdy nezpochybňovala právo kohokoli vstoupit do NATO, ale právo členů NATO hostit vojenské základny USA. Naši čtenáři si jistě vzpomenou, že když ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov napsal každému ze svých „partnerů“ dopis s dotazem, jak může sladit obě istanbulské zásady s instalací americké vojenské techniky a personálu v blízkosti Ruska, nikdo z nich se mu neodvážil odpovědět.

Neutralita tohoto fóra však byla porušena v dubnu, kdy byli na Donbasu přistiženi při špionáži noví úředníci OBSE, přesněji bývalí vojáci NATO [9].

Jako by to nestačilo, Spojené království právě odmítlo vydat potřebná víza ruské delegaci, která se měla zúčastnit výročního parlamentního shromáždění OBSE ve dnech 2. až 6. července 2022 v Birminghamu. Londýn, který porušuje své závazky, se schoval za jmenovité sankce Evropské unie vůči každému členu delegace.

V důsledku toho jsou nejen dokumenty podepsané 57 hlavami států a vlád OBSE bezcenné, ale správa této organizace se stala válečnou zbraní a v konečném důsledku již nebude plnit svou roli fóra.

Bezpečnostní architektura evropského kontinentu se tak radikálně mění. Střední Evropa nakonec vytvoří blok, nejprve v rámci Evropské unie a jejích kandidátských zemí, poté i mimo ni. Jeho obranu budou garantovat Spojené státy. Zatímco obě části kontinentu, západní a východní, spolu již nebudou hovořit. Takový bude výsledek plánu anglosaských geopolitiků. Tento projekt, pokud se uskuteční, však bude nestabilní. Za prvé, Západoevropané vždy potřebovali Rusko, a za druhé, národy střední Evropy již dlouho žijí na bitevním poli. Když křižáci a kozáci nepřišli bojovat do své země, bojovali mezi sebou. Pro trvalý mír je třeba respektovat všechny protagonisty. Tím, že zničíme všechny bezpečnostní instituce kontinentu, učiníme všeobecný konflikt nevyhnutelným.