Potvrzení

Selhání rusko-americké dohody z 9. září a následující diskuse v RB OSN nám umožnily potvrdit několik hypotéz. Současným strategickým zájmem Spojených států v Sýrii je opravdu přerušit „Hedvábnou stezku“, kterou Čína připravuje po mnoho let. Dosazením prezidenta Xi Jinpinga k moci v květnu 2013 učinila Čína obnovu této historické komunikační trasy svým hlavním cílem. Protože se ale Čína stala hlavním světovým producentem, plánuje to Xi rozšířit pomocí „nové Hedvábné stezky“, která bude procházet přes Sibiř a východní Evropu, před svým propojením s Evropskou unií.

Spojené státy tedy v současné době dost logicky organizují dvě zástupné války, jednu v Levantě (Východní Středomoří) a druhou na Ukrajině. Instalace chaosu v Sýrii a v Donbasu nejsou zaměřeny k cynickému uspokojení teorií Leo Strausse, ale pouze k přerušení linií těchto tras.

Nebylo žádným překvapením, že se ukrajinský prezident Petro Porošenko účastnil zasedání Rady bezpečnosti OSN s cílem podpořit americkou delegaci, která obvinila Rusko z bombardování humanitárního konvoje.

Dohoda Rusko-USA předpokládá, že Spojené státy oddělí „umírněné“ bojovníky od „extrémistických“; poté se mají „umírnění“ podílet se dvěma hlavními velmocemi a Syrskou arabskou armádou na neutralizaci „extremistů“; a konečně, že bude v Damašku vytvořena vláda národního sjednocení za předsednictví Bašára Asada, která spojí představitele „umírněných“, kteří se účastní posledního boje proti extremistům.

Jenže nic takového se nestalo. Zapojení ministra zahraničí Johna Kerryho se neukázalo být ničím více, než zbožným přáním. Washington nenašel žádné bojovníky, kteří by hráli roli „umírněných“. Ve skutečnosti všichni „umírnění“ jsou „extremisty“. Bylo tedy nutné, aby USA využily příležitosti – nebo jí dokonce připravily – spálení humanitárního konvoje, a tím unikly ze svých vlastních rozporů. Rétorika prezidenta Obamy, že podporuje Syřany, kteří bojují za demokracii proti represivnímu režimu, neodpovídá skutečnosti. Vladimir Putin měl v roce 2013 pravdu, když zesměšňoval lidi ze Západu, kteří považují kanibaly ze Syrské svobodné armády za „umírněné“.

Nakonec tato dohoda odhaluje, že ruským záměrem je zničit džihádisty, kteří se zde připravují napadnout je na Kavkaze. Řešení, které bylo původně sjednáno, bylo pro Moskvu ideální – skoncovalo by se s utrpením jejího syrského spojence, otevřela by se komunikační cesta pro jejího čínského spojence a do budoucna by byla naděje skoncovat s mezinárodním džihádismem. A naopak, Moskva pouze potvrdila, že od války v Afghánistánu proti ní USA používají džihád jako zbraň, a že se jí Washington nehodlá vzdát. Samozřejmě, že noví džihádisté si toho nejsou vědomi, ale ti, kteří s pomocí USA bojují posledních 38 let, nemohou ignorovat, že nejsou ničím jiným, než pěšáky pro Pentagon.