Během tiskové konference 18. března 2016 prezident Evropské unie Donald Tusk (polský občan bránící zájmy Německa) se zřejmě pokoušel zmírnit vztek prezidenta Komise Jeana-Claude Junckera (Lucemburčana bránícího zájmy Spojených států) – to vše k potěše šklebícího se tureckého premiéra Ahmeta Davutoglu.

Demokracie je tramvaj – nastoupíte do ní, abyste se dostali kam chcete, pak vystoupíte.
Recep Tayyip Erdogan (1996)

Rada Evropy 17. a 18. března 2016 přijala plán, jehož cílem je vyřešit problémy způsobované obrovským přílivem migrantů z Turecka [1]. 28 hlav států a vlád se podvolilo požadavkům Ankary.

Již jsme analyzovali způsob, jakým Spojené státy chtěly použít události na Blízkém východě k oslabení Evropské unie [2]. Na počátku současné „uprchlické krize“ jsme byli prvními, kdo zpozoroval, že tato událost byla záměrně vyvolána, stejně jako i neřešitelné problémy, které měla způsobit [3]. Bohužel všechny naše analýzy se potvrdily a většina našich názorů byla nyní široce přijata našimi někdejšími pomlouvači.

Dále bychom rádi prostudovali způsob, jakým Turecko hru ovládlo, a slepotu Evropské unie, která vytrvale zůstává o krok pozadu.

Hra Recepa Tayyipa Erdogana

Prezident Erdogan se liší od ostatních politiků a zdá se, že Evropané, jak lidé, tak jejich vůdci, to nepochopili.

• Zaprvé, přišel z Milli Görüs, pan-tureckého islámského hnutí s napojením na Muslimské bratrstvo v Egyptě, a je pro obnovu Kalifátu [4]. Podle něj – a také podle jeho spojenců v Milliyetci Hareket Partisi (MHP) – jsou Turci potomky Atillových Hunů, kteří sami byli dětmi stepních vlků střední Asie, se kterými sdílí vytrvalost a chladnokrevnost. Tvoří nadřazenou rasu, jejímž osudem je vládnout světu (Dönmeh někdo? – p.p.) Jejich duší je islám.

Prezident Erdogan je jedinou hlavou státu na světě, která hlásá ideologii rasové nadřazenosti, dokonale srovnatelnou s nacistickým arianismem. Je rovněž jedinou hlavou státu na světě, která popírá zločiny historie, především masakry ne-muslimů sultánem Abdülhamidem II (hamitské masakry 1894-95 – zavražděno bylo nejméně 80,000 křesťanů a 100,000 křesťanek bylo násilně začleněno do harémů), pak masakry Mladých Turků (genocida Arménů, Asyřanů, Chaldejců, Syřanů, černomořských Řeků a Jezidů v letech 1915 až 1923 – nejméně 1,200,000 mrtvých) – kdy tato genocida byla provedena za pomoci německých důstojníků, včetně Rudolfa Hösse, budoucího ředitele tábora Osvětim [5].

Při oslavách 70. výročí osvobození od noční můry nacismu prezident Vladimir Putin zdůraznil, že „myšlenky rasové nadřazenosti a výlučnosti vyvolaly nejkrvavější válku historie“ [6]. Pak, během pochodu – a bez jmenování Turecka – vyzval Rusy, aby byli připraveni, bude-li to nezbytné, přinést stejnou oběť, jako jejich prarodiče, aby zachránili samotný princip rovnosti všech lidí.

• Zadruhé, prezident Erdogan, který je podporován pouze třetinou obyvatel, vládne své zemi sám a silou. Je nemožné se přesně dozvědět, co si Turci myslí, protože uveřejnění jakýchkoliv informací zpochybňujících legitimitu prezidenta Erdogana je nyní považováno za útok na národní bezpečnost a vede okamžitě k uvěznění. Nicméně když se odvoláme na poslední průzkumy uveřejněné v říjnu 2015, tak ho podporuje méně než třetina voličů. To je důvod, proč byl prezident Erdogan schopen vyhrát volby jen pomocí odporných podvodů. Mimo jiných -

 Opoziční média byla umlčena – hlavní deníky, Hürriyet a Sabah, jakož i televize ATV byly napadeny zločinci z vládnoucí strany a byla zahájena vyšetřování novinářů a tiskových orgánů a vznesena obvinění z podpory „terorismu“ nebo z uveřejnění pomlouvačné kritiky prezidenta Erdogana. Internetové stránky byly zablokovány, poskytovatelé internetových služeb zrušili své nabídky opozičním televizním kanálům a tři z pěti celostátních televizních stanic, včetně veřejné televize, vysílaly programy, které jasně oslavovaly vládnoucí stranu. Ostatní celostátní televize, Bügün TV a Kanaltürk, byly uzavřeny policií.

 Cizí stát, Saúdská Arábie, „darovala“ Turecku 7 miliard liber (asi 2 mld euro), aby pomohla „přesvědčit“ voliče a ti podpořili prezidenta Erdogana.

 128 kanceláří levicové strany HDP bylo napadeno kriminálníky ze strany prezidenta Erdogana. Mnoho kandidátů a jejich týmů bylo zmláceno. Více než 300 kurdských firem bylo zničeno. Několik desítek kandidátů HDP bylo zatčeno a dočasně zadrženo na dobu kampaně.

 Více než 2,000 lidí z opozice bylo během volební kampaně zavražděno, buď v rámci přímého útoku, nebo v rámci vládních represí vůči PKK. Několik vesnic na jihovýchodě země bylo částečně zničeno tanky armády.

Po „zvolení“ Erdogana padla na zemi železná opona. Stalo se nemožným najít informace týkající se podmínek v Turecku ve státním tisku. Hlavní opoziční deník Zaman byl dán pod dohled a nyní se omezuje jen na velebení velikosti „sultána“ Erdogana. Občanská válka, která již zuří na východě země, se šíří, pomocí teroristických útoků, do Ankary a i Istanbulu, za naprosté lhostejnosti Evropanů [7].

Pan Erdogan vládne téměř sám, doprovázen malou skupinou, do které patří premiér Ahmet Davutoglu. Během volební kampaně veřejně prohlásil, že se již nedrží ústavy a že veškerá moc je nyní v jeho rukou.

14. března 2016 prezident Erdogan prohlásil, že co se týká boje s Kurdy „…nemají již demokracie, svoboda a vláda zákona žádnou hodnotu“. Oznámil svůj záměr rozšířit právní definici „teroristů“, aby do ní spadali i ti, kteří jsou „nepřáteli Turků“ – jinými slovy, ti Turci a ne-Turci, kteří se staví proti jeho nadvládě.

V rámci projektu v hodnotě půl miliardy euro Recep Tayyip Erdogan nařídil výstavbu největšího prezidentského paláce, který kdy v historii obývala hlava nějakého státu – „Bílého paláce“, což je narážka na barvu jeho strany, Strany spravedlnosti a rozvoje, či AKP. Má zabrat přes 200,000 metrů čtverečních a nabízet bezpočet služeb, včetně ultra moderních bezpečných bunkrů, propojených přes satelity.

• Zatřetí, prezident Erdogan používá pravomoci, které si sám udělil – protiústavně – aby přeměnil turecký stát na patrona mezinárodního džihádismu. V prosinci 2015 byla turecká policie a právní systém schopny zřídit osobní spojení mezi panem Erdoganem a jeho synem Bilalem a Yasinem al-Qadi, bankéřem Al-Kajdy. Vyhodili policisty a úředníky, kteří se opovážili „poškodit zájmy Turecka“ (sic), zatímco Yasin al-Qadi a stát zažalovali noviny BirGün za to, že uveřejnily můj článek „Al-Kajda, nadčasový nástroj NATO“ (Al-Qaeda, NATO’s Timeless Tool).

V únoru předložila Ruská federace zprávu zpravodajskému oddělení Rady bezpečnosti OSN, která prokázala podporu Turecka mezinárodnímu džihádismu, za porušení řady rezolucí OSN [8]. Uveřejnil jsem pečlivou studii těchto obvinění, která byla v Turecku okamžitě cenzurována [9].

Reakce Evropské unie

Evropská unie poslala delegaci, aby dohlížela na všeobecné volby v listopadu 2015. Zadržovala uveřejnění její zprávy dlouhou dobu, pak rozhodla uveřejnit jen krátkou vykuchanou verzi.

V panice z reakce svých občanů na masivní příliv přistěhovalců – kdy pro Němce to vyústilo ke zrušení minimální mzdy – 28 hlav států a vlád unie pracovalo na proceduře, která by přenechala řešení jejich problémů Turecku. Vysoký komisař OSN pro uprchlíky Filippo Grandi okamžitě poukázal na to, že zvolené řešení je porušením mezinárodního práva, ale i za předpokladu, že by se to mohlo zlepšit, není to hlavním problémem.

Unie odsouhlasila
 platit Turecku ročně 3 miliardy euro jako pomoc, aby mohlo dostát svým závazkům, ale bez struktury ověřování, co bude z těchto peněz financováno
 ukončit vízovou povinnost pro turecké občany vstupující do unie [10] – což je otázka pouhých měsíců, či dokonce týdnů
 urychlit vyjednávání o přistoupení Turecka k unii – to bude trvat mnohem déle a půjde o nepravidelný proces.

Jinými slovy, oslepeni nedávnou volební porážkou Angely Merkel [11] se evropští vůdci uchýlili k aplikaci dočasného řešení, aby se zpomalil příliv přistěhovalců, ale bez snahy vyřešit příčinu problému a bez vzetí do úvahy infiltrace džihádistů mezi uprchlíky.

Co jsme to udělali?

Mnichovský precedent

Ve 30. letech m.s. se elita Evropy a Spojených států usnesla, že SSSR, svým modelem, ohrožuje její třídní zájmy. Proto kolektivně podpořili nacistický projekt kolonizace západní Evropy a zničení Slovanů. Navzdory opakovaným žádostem Moskvy o vytvoření široké aliance proti nacismu evropští vůdci akceptovali všechny požadavky kancléře Hitlera, včetně anexe Sudet. Byly to Mnichovské dohody (1938), co donutilo SSSR, aby si zachránil vlastní kůži, uzavřít německo-sovětský pakt (1939). Až když bylo příliš pozdě někteří vůdci Evropy, a pak Spojené státy, pochopili svůj omyl a rozhodli se spojit s Moskvou proti nacistům.

Nyní, před našima očima, jsou opakovány stejné omyly. Evropská elita považuje Syrskou republiku za nepřítele – buď brání koloniální názor Izraele, nebo sami doufají v novou kolonizaci Levanty a jejích obrovských a zatím stále ne zcela prozkoumaných zásob plynu. Proto podpořili tajnou operaci Spojených států na „změnu režimu“ a předstírali, že věří v báchorku „arabského jara“. Po téměř pěti letech války v zastoupení, kdy zjistili, že prezident Bashar al-Assad je stále tam, navzdory faktu, že jeho rezignace byla oznámena již tisíckrát, se Evropané rozhodli financovat – 3 miliardami euro – tureckou podporu džihádistů, umožnit jim vítězství a ukončit přistěhovalectví. Nepotrvá dlouho a zjistí [12], příliš pozdě, že zrušením vízové povinnosti pro turecké občany schválili volný pohyb lidí do Bruselu z táborů Al-Kajdy v Turecku [13].

Srovnání s koncem 30. let je o to přiléhavější, neboť během jednání v Mnichově nacistická Říše již anektovala Rakousko, aniž by to vyvolalo nějakou zvláštní reakci evropských států. Dnes Turecko již okupuje severovýchod členského státu Evropské unie, Kypru, a několik kilometrů široký pás v Sýrii, který spravuje prostřednictvím zvláště jmenovaného wali (prefekta). Nejen, že to Evropská unie nechala projít, ale svým přístupem povzbuzuje Ankaru k provádění anexí bez ohledu na mezinárodní právo. Společná logika kancléře Hitlera a prezidenta Erdogana je založena na sjednocení „rasy“ a etnickém vyčištění. Hitler chtěl sjednotit příslušníky „německé rasy“ a očistit ji od „cizích prvků“ (židů a cikánů), zatímco Erdogan chce sjednotit příslušníky turecké rasy“ a očistit ji od „cizích prvků“ (Kurdů a křesťanů).

V r. 1938 evropská elita věřila v přátelství kancléře Hitlera, dnes věří v přátelství prezidenta Erdogana.

Zdroj
Zvědavec (Česko)
Zvědavec

[2EU je slepá k vojenské strategii Spojených států”, napsal(a) Thierry Meyssan, Traduction Miroslav Pavlíček, ac24.cz (Česko) , Voltaire Network, 23. května 2015.

[3« La fausse "crise des réfugiés" », par Thierry Meyssan, Réseau Voltaire, 7 septembre 2015.

[4« Vers la fin du système Erdoğan », par Thierry Meyssan, Réseau Voltaire, 15 juin 2015.

[5« La Turquie d’aujourd’hui poursuit le génocide arménien », par Thierry Meyssan, Réseau Voltaire, 26 avril 2015.

[7« L’Union européenne a abandonné ceux qui se battent pour défendre les libertés en Turquie », par Can Dündar, Le Monde (France) , Réseau Voltaire, 18 mars 2016.

[9Jak Turecko podporuje džihádisty”, napsal(a) Thierry Meyssan, Traduction New World Order Opposition, Voltaire Network, 14. března 2016.

[10Roadmap towards a visa-free regime with Turkey”, Voltaire Network, 16 March 2016.

[11Alternative für Deutschland nimmt kein Blatt vor den Mund“, von Ian Blohm, Übersetzung Horst Frohlich, Strategic Culture Foundation (Russland) , Voltaire Netzwerk, 12. März 2016.

[12« Lettre ouverte aux Européens coincés derrière le rideau de fer israélo-US », par Hassan Hamadé, Réseau Voltaire, 21 mai 2014.

[13Israeli general says al Qaeda’s Syria fighters set up in Turkey”, Dan Williams, Reuters, January 29, 2014.